ECLI:CZ:US:2017:4.US.1645.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1645/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného JUDr. Manuelem Villalobosem, advokátem se sídlem Prvního pluku 347/12a, Praha 8, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2016, č.j. 38 EXE 2518/2015-422, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č.j. 30 Co 107/2017-481, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2016, č.j. 38 EXE 2518/2015-422, bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na odklad exekuce se zamítá. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č.j. 30 Co 107/2017-481, bylo k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatele porušena jeho práva zaručená čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se ohrazuje proti závěrům obecných soudů a dovolává se argumentace obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/2016. Upozorňuje, že uvržení člověka do dlouhodobě nevyhovujícího bydlení může představovat zásah až na úroveň lidské důstojnosti dle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je-li takovému zacházení vystavena osoba se zdravotním postižením, tím spíše se podle něj jedná o zásah do lidské důstojnosti, resp. do práva na osobní bezpečnost dle čl. 14 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
Podle přesvědčení stěžovatele by vzhledem k okolnostem případu i exekučním vystěhováním jeho a jeho matky na základě pravomocného rozhodnutí soudu bylo zasaženo do jejich lidské důstojnosti. Za tohoto stavu považuje závěry soudů za formalistické, příčící se základním principům právního řadu, zjevně nespravedlivé a rozporné s ústavními zásadami. Uvedly-li soudy, že zdravotní stav stěžovatele a jeho matky exekuci nebrání, měla být tato otázka podle stěžovatele řešena za pomoci znalce. Součástí ústavní stížnosti je také návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení. Ústavní stížnost zpracovanou advokátem následně stěžovatel doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2017 a dne 5. 6. 2017.
II.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 vyplývá, že soudní exekutorka nevyhověla návrhu na odklad provedení exekuce, který stěžovatel učinil v souvislosti s dovoláním, které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č.j. 30 Co 427/2016-387, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 2016, č.j. 38 EXE 2518/2015-340, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Také Obvodní soud pro Prahu 6 dospěl k závěru, že návrhu nelze vyhovět, neboť není splněna podmínka předpokládaná v §54 odst. 6 exekučního řádu, spočívající v očekávaném zastavení exekuce, vzhledem k tomu, že dovolání nemá odkladný účinek a samo o sobě k zastavení exekuce vést nemůže. Obvodní soud pro Prahu 6 doplnil, že exekuční soud není oprávněn v žádném stadiu exekučního řízení přezkoumávat správnost exekučního titulu a návrh stěžovatele zamítl.
Městský soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí shrnul obsah napadeného usnesení soudu prvního stupně, argumentaci stěžovatele obsaženou v odvolání, jakož i vyjádření oprávněných. Následně rekapituloval také jednotlivá související řízení - rozhodování o uložení povinnosti vyklidit byt (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2007, č.j. 26 C 155/2005-48, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č.j. 62 Co 307/2010-199), rozhodování o prvním návrhu stěžovatele na odklad exekuce (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 2. 2016, č.j. 38 EXE 2518/2015-151, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č.j. 30 Co 165/2016-251, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1959/16) a rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 7. 2016, č.j. 38 EXE 2518/2015-340, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č.j. 30 Co 427/2016-387). Z této rekapitulace je přitom zřejmé, že soudy se okolnostmi zdravotního stavu stěžovatele a jeho matky v minulosti zabývaly a na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že jejich zdravotní stav provedení exekuce vyklizením bytu nevylučuje, což také blíže zdůvodnily.
Závěry Obvodního soudu pro Prahu 6 o nedostatku důvodů pro odklad exekuce pak Městský soud v Praze shledal správnými, jelikož se ztotožnil se závěrem, že důvody uplatněné stěžovatelem v jeho dovolání očekávání následného zastavení exekuce založit nemohou. Odvolací soud doplnil, že taktéž okolnostmi užívání bytu stěžovatelem a jeho matkou se nalézací soudy opakovaně a podrobně zabývaly a dospěly k závěru, že ohledně předmětného bytu byla na dobu určitou uzavřena nájemní smlouva ve prospěch matky stěžovatele a nájem skončil ke dni 31. 8. 2005, přičemž od té doby užívají stěžovatel a jeho matka byt bez právního důvodu, nehradí žádné náhrady a ani v exekučním řízení netvrdí, že by k bytu měli nějaké právo. Městský soud v Praze uzavřel, že ani ve světle závěrů vyslovených ve stěžovatelem poukazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/2016, nemá za to, že by v tomto případě byly dány okolnosti, pro které by bylo možné očekávat zastavení exekuce, neboť není názoru, že by provádění exekuce bylo třeba posoudit jako zjevnou nespravedlnost, popř. jako rozporné s principy právního státu. Usnesení soudu prvního stupně proto potvrdil.
IV.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje uplatněné námitky, na které již však adekvátně reagovaly obecné soudy. Navzdory tvrzenému ústavněprávnímu rozměru tak prostřednictvím polemiky se závěry obecných soudů staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu ovšem nepřísluší, jelikož úkolem Ústavního soudu není provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti.
Usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1090/14, byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, kterou sice formálně brojil (kromě dalších) také proti rozhodnutím, kterým bylo stěžovateli a jeho matce uloženo vyklidit předmětný byt, přičemž však ve vztahu k těmto rozsudkům v tehdejší ústavní stížnosti z věcného hlediska nenamítal ničeho.
V podstatě totožnou argumentací stěžovatele jako v nynější ústavní stížnosti se Ústavní soud už v minulosti taktéž zabýval, a to v souvislosti s ústavní stížností, kterou se domáhal zrušení usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jeho v pořadí prvním návrhu na odklad exekuce. Ústavní soud tehdy neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 2. 2016, č.j. 38 EXE 2518/2015-151, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č.j. 30 Co 165/2016-251) byla porušena základní práva stěžovatele a ústavní stížnost usnesením ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1959/16, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Svůj v pořadí druhý návrh na odklad exekuce stěžovatel učinil v souvislosti s dovoláním, které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č.j. 30 Co 427/2016-387, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 7. 2016, č.j. 38 EXE 2518/2015-340, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Pro úplnost lze doplnit, že v mezidobí bylo toto dovolání stěžovatele odmítnuto, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, č.j. 26 Cdo 2259/2017-517.
V návrhu na odklad exekuce a následném odvolání poukazoval stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/2016. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že "jiným důvodem" zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu je i případ, kdy tímto výkonem dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Za tuto zjevnou nespravedlnost považoval případ stěžovatele, který byl osobou těžce zdravotně postiženou a držitelem průkazu ZTP/P s nárokem na bezplatnou dopravu, nicméně přesto proti němu byla vedena exekuce pro nezaplacení jízdného, byť bylo zřejmé, že tento dluh mu vůbec nemohl vzniknout, protože žádnou právní povinnost porušit nemohl.
S odkazem stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/2016, se vypořádal už odvolací soud, který uvedl, že nemá za to, že by provádění exekuce bylo v konkrétním případě třeba posoudit jako zjevnou nespravedlnost, popř. jako rozporné s principy právního státu, což také zdůvodnil. Ani dle názoru Ústavního soudu citovaný nález týkající se značně specifických a zároveň jednoznačných okolností na projednávaný případ stěžovatelem požadovaným způsobem nedopadá.
Lze uzavřít, že přesvědčení stěžovatele o pochybení obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávního rozměru, Ústavní soud nesdílí. Jak je patrné již z výše naznačené stručné rekapitulace, obecné soudy se dalším návrhem stěžovatele na odklad exekuce a souvisejícím odvoláním i tentokrát řádně zabývaly a ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, a to i v kontextu předchozích rozhodnutí obecných soudů a argumentace stěžovatele. Věc s odkazem na příslušná zákonná ustanovení po právní stránce hodnotily přiléhavě a svá rozhodnutí také srozumitelně a dostatečně zdůvodnily. Závěry obecných soudů podle Ústavního soudu nelze označit ani za svévolné či excesivní. Důvody ke svému zásahu do nezávislého rozhodování a ke kasaci napadených rozhodnutí tak Ústavní soud neshledal.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu