ECLI:CZ:US:2017:4.US.1650.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1650/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Karla Brussmanna, zemřelého dne 2. září 2017, zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, se sídlem Dvořákova 5, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 5141/2016-250, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 54 Co 329/2013-211, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. února 2013 č. j. 12 C 10/2011-178, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a 3. Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a za účasti Pavla Brussmanna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 29. května 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Karel Brussmann (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv.
Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina"), porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásah do práva na lidskou důstojnost dle článku 1 a článku 10 Listiny a zásah do práva na pomoc a zabezpečení ve stáří ve smyslu článku 30 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (žalobce) se v občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 10/2011 domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí - rodinného domu č. p. X, postaveného na pozemku parc. č. X2 a pozemku parc. č. X3, zapsaných na listu vlastnictví č. X4 pro obec J., katastrální území Jihlava.
Žalobce v roce 2000 daroval označené nemovitosti svému synovi Pavlu Brussmannovi (dále také jen "žalovaný") a současně s žalovaným uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícího v právu doživotního bezplatného užívání darovaných nemovitostí a v povinnosti žalovaného zaopatřit žalobce a jeho manželku. Dne 20. října 2010 žalobce vyzval žalovaného k vrácení daru s tím, že žalovaný se k němu a k jeho manželce chová v rozporu s dobrými mravy, neboť jim (stručně řečeno) neposkytuje pomoc a podporu, které ve stáří potřebují, vede život, se kterým žalobce a jeho manželka nesouhlasí, nemluví s nimi a vyvolává pro ně stresové situace, protože má prý dluhy.
Okresní soud v Jihlavě (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 5. února 2013 č. j. 12 C 10/2011-178 žalobu zamítl. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování totiž dospěl k závěru, že žalovaný se vůči žalobci a členům jeho rodiny nechoval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák."); nebyly tedy splněny podmínky pro vrácení daru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 54 Co 329/2013-211 potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 5141/2016-250 odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud se důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v rámci své ustálené rozhodovací praxe k výkladu ustanovení §630 obč. zák. obecně přijal. Úvahu odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobci (dárci) a osobám jemu blízkým nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., neshledal jako zjevně nepřiměřenou či odporující závěrům, jež Nejvyšší soud formuloval ve svých rozhodnutích, na něž odkazoval žalobce. Skutkové námitky žalobce Nejvyšší soud odmítl s poukazem na ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario, neboť tyto nejsou způsobilým dovolacím důvodem a současně nešlo ani o případ, kdy by skutková otázka, s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
III.
Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho základní právo na ochranu vlastnictví tím, že mu odmítly poskytnout ochranu. Napadeným rozhodnutím vytýká, že nedostatečně zhodnotily specifické skutkové okolnosti dané věci, jelikož stěžovatel předmětné nemovitosti daroval Pavlu Brussmannovi (dále také jen "vedlejší účastník") s přesvědčením, že pokud tento stěžovateli a jeho manželce neposkytne potřebnou pomoc ve stáří a v nemoci, bude moci oprávněně požadovat vrácení daru zpět. Takové jednání vedlejšího účastníka totiž představuje jednak hrubé porušení dobrých mravů a současně i porušení smluvní povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o věcném břemeni.
Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že se blíže nezabývá okolnostmi odvolání daru, čímž zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces (k tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci jeho dosavadní rozhodovací praxe na poměry projednávané věci a nesprávnou interpretaci ustanovení §630 obč. zák., k čemuž odkazuje na související judikaturu Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 a ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04).
Závěrem stěžovatel shrnuje, že je nepřípustné, aby v právním státě byla poskytována ochrana práv osobě, která neposkytla a ani neposkytuje potřebnou pomoc svým nemocným a starým rodičům a která o své rodiče nejeví zájem a svým bezohledným jednáním jim znemožnila prožít klidné stáří. Obecné soudy měly při svém rozhodování brát v úvahu základní práva stěžovatele, neboť jejich ochrana prozařuje i do horizontálních právních vztahů.
IV.
Právní zástupkyně stěžovatele dne 18. září 2017 Ústavnímu soudu sdělila, že stěžovatel dne 2. září 2017 zemřel, což doložila kopií úmrtního listu.
Zákon o Ústavním soudu neobsahuje ustanovení, které by výslovně upravovalo procesní situaci, kdy v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel zemřel; podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu se tudíž přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu, v daném případě ustanovení §107 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Podle něj pak platí, že ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost jím být dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat; v kladném případě rozhodne usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračováno, resp. kdo z dědiců, jejichž okruh není znám, bude procesním nástupcem zemřelého účastníka.
Ústavní soud je toho názoru, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, nikoliv však ihned. Z toho důvodu se rozhodl vyčkat výsledků řízení o pozůstalosti a teprve poté rozhodne o dalším procesním postupu. V této souvislosti vyzývá dosavadní právní zástupkyni stěžovatele advokátku JUDr. Boženu Zmátlovou, aby mu podala informaci o výsledku řízení o pozůstalosti a případném úmyslu právních nástupců stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti pokračovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu