ECLI:CZ:US:2017:4.US.1697.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1697/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. Janem Chmelíkem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 103/27, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1121/2014-85 ze dne 28. 1. 2015 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 9/2014-1922 ze dne 20. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 2 T 3/2012 byl stěžovatel spolu s dalšími dvěma obviněnými uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §234 odst. 5 tr. zákoníku při použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku.
Obvinění měli uvedené trestné činy spáchat tím, že po předchozí domluvě a rozdělení úkolů společně s dalšími zatím neustanovenými osobami v úmyslu obohatit se padělali celkem 99 platebních příkazů České spořitelny, a. s., které pak ve dnech 14. a 15. 12. 2009 podali na pobočce jmenované banky v Ústí nad Labem prostřednictvím jejího sběrného boxu, přičemž jimi mělo být z konkrétních účtů klientů České spořitelny, a. s., převedeno celkem 6 189 228 Kč na účet, který za tímto účelem založili na blíže specifikované jméno u pobočky BRE Bank S. A. Posléze Česká spořitelna, a. s., převedla na základě padělaných platebních příkazů z napadených účtů na účet, se kterým disponovali obvinění, celkem 1 433 620 Kč, které jí byly později vráceny. Zbývající platební příkazy již nebyly realizovány. U části z nich pracovníci banky pojali podezření, že jde o padělky, což se týkalo platebních příkazů znějících celkem na 4 190 378 Kč, u další části z nich pak byla chybně zadána čísla účtů, takže nebyly způsobilé ke zpracování, což se týkalo platebních příkazů znějících na celkovou částku 565 180 Kč.
Rozsudek krajského soudu napadli všichni obvinění odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, kterým zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově ve věci rozhodl. Odvolací soud uznal obviněné vinnými při nezměněných skutkových zjištěních zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku při použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Následná dovolání obviněných Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud sice akceptoval výklad obhajoby v právní otázce posouzení platebního příkazu jako bezhotovostního platebního prostředku, avšak v rozporu s provedenými důkazy uvedl, že stěžovatel měl předmětné platební příkazy opatřit padělaným podpisem. To ovšem nebylo dle názoru stěžovatele prokázáno, neboť znalec podpisy na příkazech vůbec nezkoumal a ani to po něm nebylo žádáno, což přímo vyplynulo i z jeho výslechu před soudem. Stěžovatel dále zpochybnil znalecké dokazování z oboru kybernetiky, jehož výstupy jej nemohou usvědčovat. Stěžovatel soudům rovněž vytýká nepřípustně extenzivní výklady pojmu organizované skupiny, padělání ve značném rozsahu i posouzení škody jako škody velkého rozsahu. Nadto stěžovatel zpochybnil též subjektivní stránku obou deliktů. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Stěžejní argumentem stěžovatele je závěr, dle něhož se nemohl dopustit trestné činnosti, jestliže nebylo prokázáno, že platební příkazy také podepsal. Teprve jejich podpisem se dle něj stávají bezhotovostními platebními prostředky s tím, že samo o sobě předvyplnění údajů na příkazech je ještě platebními prostředky nečiní. Stěžovatel zde pokračuje ve své obhajobě, s níž se již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Pasáž jeho odůvodnění, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti cituje, totiž nelze vytrhnout z jeho kontextu. Dovolací soud totiž především poukázal na to, že dle skutkových zjištění soudů vyplňoval stěžovatel formuláře platebních příkazů po dohodě s dalšími spolupachateli a jejich společným cílem bylo uplatnit hotové padělky u České spořitelny, a. s., což také učinili. Ačkoli tedy jednání stěžovatele bylo jen dílčím krokem při páchání trestné činnosti, byl současně tento krok součástí celého komplexu dílčích úkonů bezprostředně směřujících k padělání bezhotovostního platebního prostředku a k jeho udání jako pravého. Jinými slovy, Nejvyšší soud patřičně reflektoval úlohu, kterou stěžovatel v rámci organizované skupiny zastával.
Důvodná není ani námitka stěžovatele, že nebylo, že by stěžovatel spolu s dalším odsouzeným opatřil platební příkazy padělaným podpisem. Tuto otázku znalec skutečně nezkoumal. To však nemůže nic změnit na úvaze o vině zmíněnými trestnými činy. Podstatný je závěr, že bylo prokázáno vědomé jednání stěžovatele, které v souhrnu s jednáním dalších v organizované skupině vedlo k naplnění skutkových podstat trestných činů, za které byl stěžovatel odsouzen. Odpovídá tak, jako kdyby trestný čin spáchal sám (§23 tr. zákoníku; str. 27 rozsudku vrchního soudu).
Výhrady stěžovatele směřující proti znaleckému zkoumání v oboru kybernetika jsou rovněž pokračováním obhajoby, s níž se již soudy vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že ve vztahu k prokázání viny stěžovatele jde toliko o důkaz podpůrný. Vrchní soud přitom dostatečně ozřejmil, jak nálezy ve výpočetní technice souvisejí s předmětnou trestnou činností (str. 24). Konkrétně uvedl, že vypovídající hodnotu nemají jednotlivé výrazy samy o sobě, ale právě četnost nálezů jmen, adres a čísel variabilních symbolů v souborech uložených v počítači stěžovatele. Právě jejich nápadně vysoké množství vylučuje, že by šlo jen o náhodnou shodu s údaji na padělaných platebních příkazech. Nejde o úvahu, která by jakkoli vybočovala z kautel spravedlivého procesu.
Žádný ústavně relevantní deficit Ústavní soud neshledal ani v rovině posouzení subjektivní stránky obou trestných činů. Nelze zejména přehlédnout, že na základě znaleckého zkoumání byla určena technika padělání platebních příkazů. Z ní plyne, že někdo nejprve opatřil původní předlohy s razítkem a podpisem příslušného zaměstnance banky, naskenoval je, vytiskl na prázdný formulář a teprve poté byly rukou doplněny požadované údaje (str. 24 rozsudku odvolacího soudu). Odtud je patrné, že stěžovatel nemohl nevědět, že vyplňuje blanketní příkaz k úhradě ex ante potvrzený bankou. Vrchní soud též vyvrátil obhajobu stěžovatele, že nevěděl, že nevypomáhá známému s prací pro jeho firmu. V této souvislosti uvedl, že nešlo o převody z jednoho účtu (ale desítek různých účtů), o nichž by se byl snad mohl domnívat, že je účtem jeho obchodní společnosti (str. 23).
Ve zbytku pak představují námitky stěžovatele pouhou polemiku s výkladem právních pojmů, která postrádá jakýkoli ústavní rozměr. Vrchní soud i Nejvyšší soud se s ní podrobně vypořádaly. Jejich odůvodnění jsou srozumitelná, racionální a přesvědčivá. Ústavní soud proto na ně v podrobnostech zcela odkazuje.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu