ECLI:CZ:US:2017:4.US.1719.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1719/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Petra Ptáčka a Šárky Rákosníkové, obou zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Příbram 1, Zahradnická 140, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 4. 2015 č. j. 14 C 55/2015-46 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016 č. j. 27 Co 466/2015-172, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Příbrami napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vyklidit a odevzdat žalobkyni nemovitosti specifikované v rozsudku do tří dnů od jeho právní moci (výrok I.) a společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 15 464,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do lhůty k plnění tak, že se stanoví do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále změnil výrok II. tak, že povinnost náhrady nákladů řízení se stěžovatelům nestanoví společně a nerozdílně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé především uvádějí, že v daném řízení došlo ke zneužití práva v jejich neprospěch, a to jak z hlediska zákonného postupu, tak z hlediska majetkové újmy. Namítají především nezákonnost způsobu zpeněžení předmětných nemovitostí, které přešly do vlastnictví žalobkyně, kdy podle jejich názoru nebyl respektován způsob zpeněžení určený insolvenčním soudem, ani cena, za kterou měly být nemovité věci zpeněženy.
Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k projednání návrhu, musel prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Stěžovatelé zachování lhůty k podání ústavní stížnosti odvíjejí od doručení písemností týkajících se vyklizení nemovitostí dne 10. 4. 2017. Uvádějí, že 10. 4. 2017 jim byl doručen exekuční návrh ze dne 28. 6. 2016, pověření soudního exekutora ze dne 7. 3. 2017, vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 27. 3. 2017 č. j. 203 Ex 22049/16 a výzva podle §46 odst. 6 exekučního řádu ze dne 27. 3. 2017.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytoval, mělo být dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016 č. j. 27 Co 466/2015-172. Stěžovatelé tento prostředek nevyužili, ačkoli o této možnosti byli poučeni.
Za tohoto procesního stavu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj