ECLI:CZ:US:2017:4.US.1734.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1734/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti D. G., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Benediktská 690/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016 sp. zn. 9 To 157/2016, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 30. května 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se D. G. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 29. února 2016 sp. zn. 5 T 11/2014, rozhodl dle §330 odst. 1 tr. řádu a §83 odst. 1 tr. zákoníku tak, že ponechal v platnosti podmíněné odsouzení stěžovatele k trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců, uložené rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. září 2014 sp. zn. 5 T 11/2014, a dle §86 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku prodloužil zkušební dobu stěžovatele o jeden rok.
Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel dne 14. března 2016 blanketní stížnost, již stížnostní soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako opožděnou.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru stížnostního soudu o opožděnosti jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť má za to, že stížnost byla podána včas. Při veřejném zasedání dne 29. února 2016 soud prvního stupně vyhlásil - v přítomnosti stěžovatele a jeho tehdejšího obhájce - své rozhodnutí, jehož součástí bylo i poučení stěžovatele o právu podat stížnost. Dle zvukového záznamu z veřejného zasedání byl stěžovatel poučen tak, že "stížnost se podává do tří dnů od ‚rozhotovení' (pozn. dle stěžovatele ‚doručení') písemného, od zaslání písemného odůvodnění usnesení". Jestliže písemné vyhotovení rozhodnutí soudu prvního stupně bylo stěžovateli doručeno dne 11. března 2016, jeho stížnost ze dne 14. března 2016 měla být prý podána - dle takového poučení soudu prvního stupně - včas. Stěžovatel namítá, že zamítl-li stížnostní soud stížnost jako opožděnou, učinil tak v rozporu s ustanovením §148 odst. 2 tr. řádu.
Dle názoru stěžovatele však lhůta k podání stížnosti "běžela tak jako tak až od doručení písemného vyhotovení usnesení, což potvrzuje ustálená judikatura Ústavního soudu," k čemuž stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. června 2009 sp. zn. IV. ÚS 426/09 (jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Písemné vyhotovení rozhodnutí soudu prvního stupně totiž podle stěžovatele obsahovalo mnohé argumenty, které nebyly vyhlášeny ústně. Z tohoto důvodu bylo třeba za počátek lhůty pro podání stížnosti považovat až okamžik doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, neboť teprve po seznámení se s jeho odůvodněním mohl stěžovatel smysluplně argumentovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. ledna 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05).
Závěrem stěžovatel uvádí, že "pokud se stížnostní soud svévolně odmítl řádně a včas podaným opravným prostředkem zabývat, pak porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces."
IV.
Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že jedním ze základních principů, na nichž je řízení o ústavních stížnostech dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu vybudováno, je princip subsidiarity. Ústavní soud je proto oprávněn o ústavní stížnosti rozhodovat (zásadně) pouze tehdy, pokud stěžovatel vyčerpal veškeré (účinné) procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případě, že tato podmínka není splněna, je nucen podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§75 odst. 1, §72 odst. 3 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel tvrdí, že stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně byla stížnostním soudem zamítnuta jako opožděná, ačkoliv byl při vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávně poučen o počátku lhůty k jejímu podání (a stížnostní soud tak měl postupovat dle §148 odst. 2 tr. řádu).
Na tomto místě Ústavní soud považuje za nutné poukázat na institut navrácení lhůty zakotvený v ustanovení §61 tr. řádu, jenž na stěžovatelem popsanou situaci dopadá. Ustanovení §61 odst. 1 věta první tr. řádu stanoví, že zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu, nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty.
Podle §61 odst. 2 tr. řádu platí, že byl-li opravný prostředek už zamítnut jako opožděný, zruší orgán při povolení navrácení lhůty zároveň i svoje rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku.
Ustanovení §61 odst. 3 tr. řádu stanoví, že ustanovení odstavců 1 a 2 se užije přiměřeně i tehdy, ukáže-li se, že lhůta k podání opravného prostředku, který byl zamítnut jako opožděný, zmeškána nebyla.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že "důležitým důvodem", pro který obviněný nebo jeho obhájce zmešká lhůtu k podání opravného prostředku, je mimo jiné i nesprávné právní poučení obviněného o opravném prostředku (srov. usnesení Ústavního soud ze dne 7. prosince 2010 sp. zn. I. ÚS 3250/10, ze dne 25. června 2012 sp. zn. I. ÚS 413/12, či ze dne 8. září 2014 sp. zn. I. ÚS 1000/14).
Domnívá-li se stěžovatel, že stížnostní soud postupoval v rozporu s ustanovením §148 odst. 2 tr. řádu, jestliže zamítl jeho stížnost jako opožděnou (byť se stěžovatel měl řídit údajným nesprávným poučením soudu prvního stupně o opravném prostředku, daným při vyhlášení jeho rozhodnutí), právní řád mu stále poskytoval prostředek, jak nepříznivé následky takového rozhodnutí stížnostního soudu zvrátit. Institut navrácení lhůty dle §61 odst. 3 tr. řádu totiž výslovně směřuje právě na případy, kdy je opravný prostředek zamítnut jako opožděný, ačkoliv lhůta k jeho podání ve skutečnosti zmeškána nebyla (např. právě z důvodu nesprávného poučení o jejím počátku).
Jelikož stěžovatel nevyužil institutu navrácení lhůty dle §61 tr. řádu, byť pro takový postup byly splněny podmínky (mohl tak učinit do tří dnů od okamžiku, kdy se dozvěděl o zamítnutí jeho stížnosti jako opožděné, tedy od doručení rozhodnutí stížnostního soudu - srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 677), Ústavní soud nepovažoval v projednávané věci podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, za splněnou.
Nebyl-li návrh shledán přípustným, Ústavní soud se nemohl zabývat zbývajícími argumenty stěžovatele.
Pouze naokraj Ústavní soud poznamenává, že odlišením případů, na něž dopadá ustanovení §137 odst. 4 tr. řádu (což byl případ i stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 457/05) od způsobu oznamování usnesení, jimiž nebylo rozhodnuto o opravném prostředku, se zabýval např. v usnesení ze dne 18. října 2016 sp. zn. III. ÚS 3239/16 (srov. i další rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v označeném usnesení).
Protože stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj