ECLI:CZ:US:2017:4.US.2020.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2020/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a. s. v likvidaci, se sídlem Ohradní 1159/65, 140 00 Praha 4, IČ: 00676900, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem Kaplická 1037/12, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2016 č. j. 22 Cdo 4150/2015-130, proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 9. dubna 2015 č. j. 70 Co 99/2015-103, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. října 2014 č. j. 23 C 639/2013-65, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a za účasti obchodní společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, se sídlem Ohradní 1159/65, 140 00 Praha 4, IČ: 44269595, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 24. června 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a. s. v likvidaci (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv, konkrétně do práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a do práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil:
1) Usnesením ze dne 28. července 2003 č. j. ČTS: OKFK - 123/8-2003-1, Policie České republiky, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování dle §79a trestního řádu zajistila peněžní prostředky ve výši 100.364.209,10 Kč, uložené na bankovním účtu stěžovatelky č. XXXX/XXXX, vedeném u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen "peněžní prostředky").
2) Usnesením ze dne 28. února 2013 sp. zn. 46 T 17/2006, Městský soud v Praze rozhodl dle §81a, §80 odst. 1 věty třetí a §79a odst. 1 tr. řádu o ponechání peněžních prostředků v zajištění, upozornil obchodní společnost Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci (dále jen "HPH"), která na zajištěné peněžní prostředky vznesla nárok jako poškozená, aby do tří let od právní moci daného usnesení uplatnila svůj nárok k zajištěným peněžním prostředkům v řízení ve věcech občanskoprávních, a zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků podle §79a odst. 4 tr. řádu.
3) Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 sp. zn. 6 To 19/2013, byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky a HPH proti označenému usnesení Městského soudu v Praze.
4) Usnesením ze dne 20. března 2014 sp. zn. III. ÚS 2006/13 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky proti označeným usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
5) Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 24. října 2014 č. j. 23 C 639/2013-65, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) v občanskoprávním řízení domáhala uložení povinnosti HPH [dále též "žalovaná"] zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pohledávce za Československou obchodní bankou, a. s., kterou má žalobkyně jako majitelka bankovního účtu č. XXXX/XXXX ve výši 100.364.209,10 Kč, a to uplatňováním vlastnického práva na zajištěné peněžní prostředky.
6) K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 9. dubna 2015 č. j. 70 Co 99/2015-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
7) Usnesením ze dne 15. března 2016 č. j. 22 Cdo 4150/2015-130, Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně jako nepřípustné.
Ústavní stížnost je namířena proti rozhodnutím civilních soudů, uvedených v bodech 5), 6) a 7) shora.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení proti B. V. a V. K., vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 17/2006. Následně namítá, že obecné soudy v projednávané (civilní) věci posoudily otázku protiprávnosti zásahů do jejího vlastnického práva ze strany HPH čistě formálně a nezabývaly se smyslem a účelem ustanovení §80 tr. řádu, resp. posouzením otázky, zda HPH "vůbec svědčí nějaké právo k peněžním prostředkům" a zda "jí podle práva náleží trestním řádem stanovené právo činit si na věc nárok ve smyslu §80 tr. řádu a násl.". Stěžovatelka tvrdí, že formálním posouzením otázky protiprávnosti zásahů HPH obecné soudy fakticky popřely její právo na ochranu vlastnického práva, neboť jí neumožnily bránit se proti postupu HPH.
Stěžovatelka dále poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. června 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03, s tím, že napadená rozhodnutí ve smyslu označeného nálezu trpí tzv. přepjatým formalismem. Dle stěžovatelky by měl být současně v projednávané věci aplikován princip, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. července 2004 sp. zn. I. ÚS 599/03, totiž že "je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu".
Následně stěžovatelka brojí proti postupu obecných soudů, které předběžně neposoudily otázku vlastnictví peněžních prostředků, ačkoliv na jejím řešení závisí i posouzení protiprávnosti zásahu ze strany HPH. Formálně správný postup umožňující každé osobě hájit své (tvrzené) vlastnické právo v trestním řízení prý automaticky neznamená, že jde o postup, který je v souladu s občanskoprávním pojetím vlastnického práva. Odůvodnily-li proto obecné soudy zásah do vlastnického práva stěžovatelky pouze odkazem na příslušná ustanovení trestního řádu, neposkytly tím prý stěžovatelčinu základnímu právu dostatečnou ochranu.
Stěžovatelka dále podrobně předestírá následky uplatnění práva HPH dle ustanovení §81a, §80 odst. 1 věty druhé a třetí a §79a odst. 1 tr. řádu a dovozuje, že nebýt "zásahu" HPH, zajištění peněžních prostředků by bylo již trestními soudy zrušeno a stěžovatelka by s nimi mohla volně disponovat a uspokojit z nich nároky svých podílníků. K tvrzení HPH, že o zajištěné peněžní prostředky se přihlásila proto, že mají být užity k náhradě škody přiznané jí v daném trestním řízení, uvádí stěžovatelka, že dle judikatury obecných soudů a Ústavního soudu zajištěné peněžní prostředky k náhradě škody poškozeného sloužit nemohou. Související závěry obecných soudů tak stěžovatelka hodnotí jako nesprávné a formální.
Závěrem stěžovatelka brojí proti argumentaci Nejvyššího soudu, jež jí prý na jednu stranu vlastnické právo přiznává, současně však popírá jeho obsah.
Z těchto důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že obecné soudy porušily princip rovnosti ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny, jelikož HPH a jejím tvrzeným vlastnickým právům je poskytována až extrémní právní ochrana (tříletá lhůta k iniciaci řízení ve věcech občanskoprávních), kdežto stěžovatelka nemá možnost vést proti HPH řízení, v němž by se domohla ochrany svého vlastnického práva. Tato nerovnost v přístupu obecných soudů vůči stěžovatelce a HPH prý zasahuje do ústavně zaručeného základního práva, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. března 2017 stěžovatelka informovala Ústavní soud o průběhu řízení, v němž se HPH domáhá vůči stěžovatelce zaplacení částky 100 364 209,10 Kč, jež je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 100/2016, a o dalším průběhu trestního řízení, vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 46 T 17/2006 (tedy o dalším postupu orgánů činných v trestním řízení stran zajištěných peněžních prostředků).
IV.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, avšak je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v podstatě brojí proti postupu, kterým HPH realizuje své právo uplatnit nárok na zajištěné peněžní prostředky, jež jí poskytují ustanovení §81a, 80 odst. 1 a §79a odst. 1 tr. řádu a domáhá se, aby HPH bylo zakázáno uvedené právo realizovat.
Ústavní soud předně připomíná, že podle článku 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a shledal, že jsou zcela logicky, srozumitelně, věcně a přesvědčivě odůvodněna. V rozhodování obecných soudů nezjistil žádné ústavněprávní deficity, jež jim stěžovatelka vytýká, tedy projevy přepjatého formalismu či prvky svévole.
Obecné soudy vyšly při posuzování otázky důvodnosti žaloby ze závěru, že jednání HPH nelze hodnotit jako protiprávní zásah do vlastnického práva stěžovatelky, neboť představuje uplatnění procesních práv v rámci trestního řízení. Za protiprávní by bylo možno jednání HPH označit pouze tehdy, pokud by výkon procesních práv představoval jejich zjevné zneužití (jinými slovy pokud by HPH vůči stěžovatelce postupovala šikanózně). Nic takového však v řízení před obecnými soudy nevyšlo najevo a nebylo ani tvrzeno stěžovatelkou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu str. 4-5). Ústavní soud tak nemohl přijmout tvrzení stěžovatelky, že by napadená rozhodnutí trpěla přepjatým formalismem či snad že by závěry obecných soudů byly postaveny na takovém výkladu, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy nerespektovaly smysl a účel ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, je nezbytné dodat, že podstatou daného ustanovení je právě zajistit, aby věc nebyla vydána v situaci, kdy zde panují pochybnosti o tom, komu právo k této věci svědčí (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 686/16 a judikaturu v něm citovanou). Tak je tomu dle zjištění orgánů činných v trestním řízení (z nichž obecné soudy v civilním řízení vyšly) i v nyní projednávané věci, pročež jsou dány zákonné důvody takového zásahu do vlastnického práva stěžovatelky.
Další námitky stěžovatelky stran ústavněkonformního výkladu ustanovení §80 tr. řádu, resp. §126 odst. 1 obč. zák. považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Ochrany vlastnického práva je možné se domáhat (jak ostatně obecné soudy opakovaně konstatovaly) toliko proti nezákonným zásahům (srov. ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.: "vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje", obdobně též §1042 o. z.). V projednávané věci je však zřejmé, že zásah do vlastnického práva stěžovatelky je třeba hodnotit jako jednání secundum et intra legem, tedy na základě zákona a v jeho mezích. Je tomu tak proto, že HPH činí pouze to, co jí zákon (§80 tr. řádu) umožňuje, přičemž případný "nekalý" úmysl HPH byl ze strany obecných soudů vyloučen.
Nelze ani přijmout tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud odůvodnil své rozhodnutí absurdně, když jí nejprve "přiznal" vlastnické právo, a následně popřel jeho obsah. Obsahem vlastnického práva je totiž mimo jiné i právo na ochranu proti protiprávnímu zásahu (a contrario však jeho obsahem není právo na ochranu před právem aprobovaným zásahem, jako tomu bylo v případě stěžovatelky). Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu proto v tomto směru nelze ničeho vytknout. Nadto je třeba doplnit, jak správně upozornil Nejvyšší soud, že byla-li by stěžovatelka se svou žalobou úspěšná, znamenalo by to nemožnost realizace procesního práva HPH na uplatnění svého (sporného) nároku na peněžní prostředky v občanskoprávním řízení. K tomu však HPH byla vyzvána usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013.
Je třeba odmítnout i další námitku stěžovatelky, podle níž obecné soudy pochybily, pokud v řízení o tzv. zásahové žalobě neposoudily (jako předběžnou otázku), zda stěžovatelka je vlastníkem peněžních prostředků či nikoliv. Předmětem řízení před obecnými soudy totiž nebyla otázka určení vlastnictví k peněžním prostředkům, ale otázka protiprávnosti zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Naopak, co se týče vlastnictví k peněžním prostředkům, obecné soudy vyšly ze zjištěného skutkového stavu, že stěžovatelka vlastníkem peněžních prostředků na zajištěném účtu skutečně je. Stěžovatelka se zároveň mýlí, pokud dovozuje, že posoudily-li by obecné soudy otázku vlastnictví "správně", musely by nutně dospět k závěru o protiprávnosti zásahu ze strany HPH. Samotná skutečnost, že stěžovatelka je v současné době de iure vlastnicí, totiž nevylučuje, aby její vlastnické právo bylo zpochybněno (zde navíc v odlišném řízení), resp. nečiní zpochybnění jejího vlastnického práva, typicky na základě žaloby, protiprávním.
Faktickými důsledky případných pochybností o vlastnictví stěžovatelky se Ústavní soud nemohl zabývat. Omezení vlastnického práva stěžovatelky totiž nevychází z nyní přezkoumávaného řízení, ale z trestního řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 17/2006. K tomu je třeba uvést, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2013 sp. zn. 46 T 17/2006 již bylo předmětem ústavněprávního přezkumu - usnesením ze dne 20. března 2014 sp. zn. III. ÚS 2006/13, Ústavní soud ústavní stížnost proti označenému rozhodnutí odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Podobně i tvrzení stěžovatelky, že HPH nepřípustně uplatňuje své právo vůči peněžním prostředkům z titulu práva na náhradu škody (z pozice poškozené v trestním řízení), postrádá vazbu na přezkoumávané řízení před obecnými soudy. Uvedenou otázkou se budou (případně) zabývat až civilní soudy v řízení, jež má na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2013 iniciovat HPH.
Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky.
Protože napadená rozhodnutí nebyla způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatelky, Ústavní soud neshledal opodstatněnost svého kasačního zásahu. Proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu