ECLI:CZ:US:2017:4.US.2088.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2088/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Ladislava Jareše, zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 A 212/2015-133 ze dne 7. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít tak, že stěžovateli na základě posouzení úspěšnosti žalobních bodů soud přiznal pouze částečnou náhradu nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že měl ve věci plný úspěch, a nebyl tedy důvod stěžovatelem vynaložené náklady na řízení (soudní poplatek ve výši 3 000 Kč) krátit.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u příslušného útvaru Vojenské policie domáhal proplacení služební pohotovosti. Rozhodnutím velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 31. 3. 2015 č. j. 11-64/2014-4215 bylo výrokem I. částečně vyhověno žádosti stěžovatele s tím, že mu byl přiznán nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle §19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za služební pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, v celkové výši 30 640 Kč. Výrokem II. nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vyplacení úroků z prodlení. Výrokem III. byla žádost stěžovatele ve zbytku zamítnuta. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto rozhodnutím náčelníka Vojenské policie (dále jen "vedlejší účastník") ze dne 29. 9. 2015 č. j. 96-25-26/2012-5104. Krajský soud napadeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Současně krajský soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 1 000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud připomíná, že se ve své judikatuře často zabývá rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k dané otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout osoby oprávněné, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejích základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud aplikoval §60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud přizná právo na náhradu poměrné části nákladů, měl-li účastník v řízení úspěch jen částečný. Tento postup krajský soud i dostatečně odůvodnil.
Ústavní soud se v minulosti rovněž často vyjadřoval k otázce možného zásahu do základních práv osoby v případě žádání tzv. bagatelních částek a uvedl, že již sama skutečnost takto nízké finanční hodnoty zakládá zpravidla (s výjimkou mimořádných okolností) dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Závěry ustálené judikatury lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Výjimečné okolnosti Ústavní soud neshledal.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu