ECLI:CZ:US:2017:4.US.2140.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2140/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Šnytra, zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 2 To 39/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, expozitura Ostrava, vydala dne 9. 3. 2017 usnesení č. j. NCOZ-1118-3070/TČ-2016-417704, kterým uložila stěžovateli podle §66 odst. 1 tr. ř. pořádkovou pokutu 5000 Kč. Pokuta byla stěžovateli uložena za to, že v pozici svědka odmítl konkretizovat důvody, které ho vedly k odepření svědecké výpovědi před policejním orgánem.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 2 To 39/2017, zamítl stěžovatelovu stížnost. Soud dospěl k závěru, že o oprávněnosti odepření výpovědi rozhoduje orgán vyslýchající svědka, k čemuž potřebuje znát důvod, pro který svědek odmítá vypovídat; nelze však žádat odůvodnění odepření tak konkrétní, že by ustanovení o právu odepřít výpověď ztrácelo smysl. Stěžovatel odmítl vypovídat, neboť by mohl být následně sám trestně stíhán, bližší konkretizaci nebezpečí však neposkytl. Ze spisového materiálu neplyne žádná indicie o důvodnosti stěžovatelových obav. Odepření výpovědi tak bylo v této věci postižitelné podle §66 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení vrchního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 10. 7. 2017 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil; namítá zásah do práva odepřít výpověď podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zásah spatřuje v tom, že mu orgány činné v trestním řízení upřely možnost odmítnout vypovídat, neboť stěžovatel nemá povinnost specifikovat důvody odepření svědecké výpovědi, a to ani v obecné rovině. Podle stěžovatele mělo plně postačit jeho konstatování, že by si výpovědí mohl přivodit vlastní trestní stíhání.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud neshledává nic protiústavního na interpretaci pozitivního (procesního) práva, jak byla provedena v dané věci. Vrchní soud obsáhle a srozumitelně odůvodnil své závěry o tom, že v případě odmítnutí výpovědi je nutné alespoň v obecných rysech uvést důvody, pro které je možné posoudit, zda je odmítnutí výpovědi oprávněné. Ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. umožňuje svědkovi odepřít výpověď, pokud "[...] by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě [...]." Je to však orgán činný v trestním řízení provádějící výslech, který posoudí, zda jde o odepření výpovědi oprávněné či nikoli. Proto je nezbytné, aby svědek přiblížil alespoň v obecné rovině důvody, pro které se domnívá, že by mu výpovědí reálné hrozilo trestní stíhání; nelze však požadovat takovou míru konkrétnosti důvodů, pro kterou by ustanovení umožňující odepřít výpověď ztrácelo smysl (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97, a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 4642/12).
V nyní posuzované věci stěžovatel odmítl vypovídat, k čemuž uvedl, že by si tím mohl přivodit vlastní trestní stíhání, je nevinen a o okolnostech vyšetřované věci nic neví. K dotazu vyslýchajícího orgánu odmítl poskytnout bližší konkretizaci důvodů odepření výpovědi a ze spisového materiálu neplynou důvody, pro které by bylo možné považovat vyjádření stěžovatele za dostatečné. S ohledem na výše uvedené proto lze souhlasit se závěrem vrchního soudu, že odepření výpovědi nebylo v případě stěžovatele dostatečně konkretizováno, a to ani po dotazu policejního orgánu.
Postupem Vrchního soudu v Olomouci nebylo porušeno právo stěžovatele na odepření výpovědi podle čl. 37 odst. 1 Listiny; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu