ECLI:CZ:US:2017:4.US.2155.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2155/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem Mikulášská třída 455/9, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2017 č. j. 15 Co 38/2017-428 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 8 C 42/2016-394, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih jako účastníků řízení a P. N., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i zásady uvedené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel nepopíral v řízení o výživném neprovdané matky právní základ nároku P. N., matky dcery K. N., ale sporná byla výše, která by měla matce náležet. Výživné bylo určeno jako by pracoval v pozici pilota dopravních letadel, přestože to nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že s výše uvedenými rozsudky nesouhlasí, neboť řízení bylo stiženo podstatnými vadami, kdy soud I. stupně prolomil koncentraci řízení, hodnotil důkazy jednostranně ve prospěch žalobkyně, nepřihlédl k námitce stěžovatele o podání žaloby na konci zákonné lhůty a postupoval v rozporu s rovností účastníků řízení. Důkazní návrhy stěžovatele listinami i tvrzeními byly pominuty (potvrzení o ztrátě cestovního pasu, úhrada exekuce za Ing. Dubce, náročnost prodloužení letecké způsobilosti pilota, příchozí platby z Qataru, ztráta zaměstnání a výkyvy v příjmech stěžovatele, účelné využití odstupného na zvýšení kvalifikace, úspory na penzijním připojištění atd.), oba soudy uvěřily nepodloženým spekulacím a nepravdivým tvrzením matky. Nebylo prokázáno, že odmítl přijmout nabídku zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci, jen aby nemusel platit výživné.
3. Dále uvádí, že soudy dostatečně nezhodnotily všechny okolnosti případu a odvolací soud nenapravil vady řízení před soudem I. stupně, proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro značný morální a materiální dopad do sféry stěžovatele.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, její podstatou je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím soudu I. stupně i odvolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že soud I. stupně i odvolací soud se předmětnou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy, které aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele.
7. Ústavní soud připomíná relevantní právní úpravu, kdy podle §920 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě nenarodí živé.
8. Podle §913 odst. 1 a 2 občanského zákoníku pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.
9. Podle §922 odst. 2 občanského zákoníku výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu.
10. Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí napadených ústavní stížností je ovšem patrné, že obecné soudy se velmi důkladně zabývaly otázkou majetkových poměrů na straně obou rodičů, především stěžovatele, v jehož tvrzení shledaly podstatné nesrovnalosti. Pokud stěžovatel jednou tvrdil, že uspěl ve výběrovém řízení u letecké společnosti v Qataru a proto neprodloužil předchozí pracovní poměr, o výsledku výběrového řízení nepředložil žádný doklad a následně to popřel. Stěžovatel jako nezaměstnaný nepodepsal smlouvu s agenturou na Kypru, protože se nechtěl dále vázat na 6 měsíců. Dále nevěrohodně vysvětlil některé konkrétní záležitosti, např. cestu s ČSA do Kodaně dne 6. 9. 2016 a následně do Qataru, přijaté platby v USD na účet stěžovatele v České spořitelně, ztrátu zápisníku letu a cestovního pasu, rozpory stěžovatel vysvětlil tvrzením, že se spletl (str. 3 - 4). Výpovědi stěžovatele byly rozdílné také s jeho předchozím vyjádřením v řízení o výživném pro nezletilou dceru K. N. u Okresního soudu Praha - západ dne 19. 6. 2017 sp. zn. 11 P 10/2016.
11. Ústavní soud shledal, že zejména odvolací soud se tvrzenými skutečnostmi pečlivě zabýval, prověřoval jejich pravdivost a na základě výsledků dokazování dospěl k jinému závěru než soud I. stupně. Dle rozhodnutí odvolacího soudu je prokázáno, že stěžovatel je zaměstnán u Qatarské letecké společnosti od 1. 1. 2016, část odstupného, kterou použil na zvýšení kvalifikace, vynaložil důvodně a účelně, proto výživné bylo vyměřeno z příjmů pilota za uvedené období. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 56 250 Kč spolu s částkou 60 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku a žalobu co do částky 63 750 Kč zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
12. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu I. stupně je ve shodě s §157 o. s. ř. Rozhodující soudy poukázaly na relevantní právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat [srov. čl. 81, č. 83, čl. 90 Ústavy; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
13. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Princip nezávislosti soudu je založen i na zásadě volného hodnocení důkazů vyjádřené v §132 o. s. ř., která byla v projednávaném případě naplněna. Pokud soud při rozhodování respektuje hmotně právní i procesní předpisy a srozumitelně své rozhodnutí odůvodní, není odlišnost právních závěrů soudu od názorů stěžovatele způsobilá založit porušení základního práva.
14. Ústavní soud uzavírá, že námitka stěžovatele o porušení procesních pravidel koncentrace řízení není důvodná. Pokud žalobkyně P. N. navrhla provedení důkazů až po koncentraci řízení, jedná se o výjimku z koncentrace např. proto, že důkazní návrh nemohla uplatnit včas. V průběhu řízení totiž vyšlo najevo, že některé z jejích návrhů objektivně není možné provést (zpráva zaměstnání u Qatarské letecké společnosti, data mobilních operátorů). Soud I. stupně nepoučil a nevyzval dle §118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni, proto nedošlo k takovému procesnímu pochybení, který by byl důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu