ECLI:CZ:US:2017:4.US.2156.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2156/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Heleny Černé, zastoupené JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem Modřínová 2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017 č. j. 1 As 344/2016-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2016 č. j. 30 A 221/2015-75. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 3 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správního orgánu při ověřování zjednodušené stavební dokumentace a následně i soudů, které tento postup v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu aprobovaly a neposkytly tak ochranu stěžovatelčiným právům a oprávněným zájmům.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je vlastníkem parcely č. X1 a stavební parcely s chatou č. X2 v katastrálním území Bolevec. Z tohoto titulu je účastníkem řízení o umístění a povolení stavebních úprav a přístavby chaty ev. č. X3 na sousedních pozemcích parc. č. X4 a X5, které jsou ve vlastnictví stavebníka Pavla Havránka (dále jen "vedlejší účastník"). V tomto řízení vedeném Úřadem městského obvodu Plzeň (dále jen "stavební úřad") bylo dne 15. 7. 2015 vydáno rozhodnutí o umístění a povolení stavebních úprav. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno na základě tvrzení stěžovatelky, že stávající stavba chaty ev. č. X3 je v rozporu s povolením této stavby a je zčásti stavbou nepovolenou. V průběhu dalšího řízení uložil stavební úřad vedlejšímu účastníkovi, aby vyhotovil zjednodušenou dokumentaci stavby. Tuto dokumentaci poté stavební úřad dokumentem ze dne 2. 11. 2015 č. j. ÚMO1/22578/15 ověřil a zároveň potvrdil existenci a účel užívání této stavby. Proti vydání této listiny podala stěžovatelka žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, kterou Krajský soud v Plzni zamítl, Nejvyšší správní soud posléze zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správního orgánu a obou správních soudů. Sporná otázka, o kterou v posuzované věci jde, spočívá v tom, zda dokument o ověření zjednodušené dokumentace a potvrzení o existenci stavby a účelu jejího využívání způsobil nezákonný zásah do stěžovatelčiných práv. Ústavní soud považuje námitku stěžovatelky, že stavební úřad, jakož i oba soudy posoudily předloženou věc v rozporu se stavebním zákonem a správním řádem, za neopodstatněnou. Správní soudy vyšly z relevantních ustanovení stavebního zákona, z nichž vyplývá pravomoc stavebního úřadu vyzvat stavebníka k předložení dokumentace skutečného provedení stavby (pasport stavby), jakož jej i ověřit a potvrdit existenci a účel užívání stavby. Ústavní soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž zejména Nejvyšší správní soud věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení významu právní úpravy týkající se uchovávání a pořizování dokumentace skutečného provedení stavby, jakož i povaze ověření zjednodušené dokumentace vydaného podle §125 odst. 4 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud přesvědčivě a ústavně konformně vypořádal všechny námitky stěžovatelky, které opětovně vznáší v ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka může v dané věci využít veškerá procesní práva plynoucí z jejího postavení účastníka územního a stavebního řízení, které v současnosti probíhá.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 Listiny platí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, došlo za splnění podmínky nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jenž však, jak shora uvedeno, nebyl shledán.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu