ECLI:CZ:US:2017:4.US.2167.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2167/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti nezletilé S. S., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 As 237/2015-46, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2015, č. j. 22 A 49/2013-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala společně se svou matkou a porodní asistentkou dne 10. 5. 2013 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem podle ustanovení §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Zásah měl spočívat v jednání Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen "vedlejší účastník"), který odradil porodní asistentku od poskytnutí péče stěžovatelčině matce při jejím porodu v domácím prostředí dne 18. 3. 2013. K žádosti porodní asistentky o informace, jaký typ oprávnění potřebuje, aby mohla poskytnout ošetřovatelskou péči v souvislosti s porodem ve vlastním sociálním prostředí, vedlejší účastník přípisem ze dne 18. 12. 2012 sdělil, že zákon č. 372/2011 Sb. nezná pojem "porod doma"; zároveň podle jeho názoru nelze vést porody mimo zdravotnická zařízení, vyjma případů nouze. Přípis vedlejší účastník zakončil upozorněním, že není kompetentní podávat obecný výklad zákona.
Následně zaslala porodní asistentka další dotaz, zda by jí vedlejší účastník postihl za to, kdyby poskytla zdravotní péči klientkám při domácím porodu, a pokud ano, tak podle jakého ustanovení zákona a v jaké výši by jí byla uložena sankce, neboť jí úředníci vedlejšího účastníka ústně sdělili, že za poskytování péče při domácích porodech hrozí sankce až 1 mil. korun. Na to reagoval vedlejší účastník, že setrvává na svém názoru uvedeném v předchozím přípisu a výslovně popřel, že by kdokoliv stěžovatelku upozorňoval na možnou sankci za poskytnutí péče při domácím porodu a že se ženám doporučuje využít při porodu služby zdravotnicích zařízení (porodnic).
K dotazu stěžovatelčiny matky uvedl vedlejší účastník, že mu není znám žádný poskytovatel zdravotních služeb v Olomouckém kraji, který by mohl provádět porody mimo porodnice. Na další přípis matky reagoval vedlejší účastník tak, že jí nevyhrožuje pokutou, zároveň není oprávněn vykládat právní předpisy na žádost jiných subjektů; informoval ji o dvou poskytovatelích zdravotních služeb s tím, že podle jeho názoru nejsou oprávněni k vedení fyziologických porodů. V poslední reakci vedlejší účastník matce stěžovatelky sdělil, že porodní asistentka je oprávněna vést fyziologický porod, ovšem pouze pokud je k tomu technicky a věcně vybavena podle vyhlášky č. 92/2012 Sb. a je oprávněna asistovat pod přímým dohledem lékaře u komplikovaných porodů. Na závěr uvedl, že se nedoporučuje absolvovat porod mimo patřičné vybavené zdravotnické zařízení ani dělit porod podle porodních dob mezi různá místa.
Krajský soud v Ostravě žaloby nejprve odmítl jako opožděné. Nejvyšší správní soud však zrušil usnesení krajského soudu v části, v níž byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud poté rozhodl o stěžovatelčině žalobě věcně a rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 22 A 49/2013-98, ji zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 As 237/2015-46. Správní soudy se shodly, že pouhé informativní sdělení o názoru vedlejšího účastníka na výklad právních předpisů nemohlo zasáhnout do práv stěžovatelky.
Proti rozsudkům krajského soudu a Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 12. 7. 2017 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Obecné soudy údajně ignorovaly její právo na zdraví a rovněž nejlepší zájem dítěte jako prioritní měřítko každého jednání, které se dítěte týká. Zásah spatřuje v tom, že stát bezdůvodně upřednostnil svoji vyznávanou ideologii, že porod může se zdravotní péčí probíhat pouze v nemocnici a že mohou být ženy i děti trestány za volbu porodu mimo nemocnici. Obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům, že tzv. měkkými metodami spočívajícími ve sdělení informace o hrozící sankci za poskytnutí zdravotní péče při domácím porodu nemůže být zasaženo do stěžovatelčiných práv. Stěžovatelka navrhla nařídit ústní jednání a vyslechnout svědky k problematice domácích porodů.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na výkladu pozitivního práva a právních závěrech obecných soudů. Krajský soud i Nejvyšší správní soud obsáhle a srozumitelně odůvodnily své závěry o neexistenci zásahu spočívajícího v poskytnutí informace na žádost porodní asistentky či stěžovatelčiny matky; odkázaly při tom na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky nezákonných zásahů.
V posuzovaném případě není relevantní posouzení otázky domácích porodů v České republice, jak se stěžovatelka domnívá a jak se tento dojem snaží uměle navodit. Posouzení této otázky by bylo pouze abstraktní, bez následné vazby na předmětnou kauzu - k tomu však obecně správní ani ústavní soudnictví neslouží. Jádrem problému je, zda informace poskytnuté vedlejším účastníkem na žádost porodní asistentky či stěžovatelčiny matky jsou způsobilé zasáhnout do právní sféry stěžovatelky; Ústavní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že nikoli.
Poskytnutými informacemi a zvolenou formou postupu vedlejšího účastníka jakožto správního orgánu nemohla být stěžovatelka přímo zkrácena na svých právech, neboť pro ní nebyly nijak závazné. Stěžovatelka nemusela na základě poskytnutých informací nic konat, něco strpět či něčeho se zdržet; za nerespektování obsahu vyžádaných informací jí nehrozila žádná sankce (k vymezení nezákonného zásahu viz zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS). Jinými slovy, informace poskytnuté vedlejším účastníkem stěžovatelce nic nezakazovaly, nebylo jí "vyhrožováno" pokutou, nýbrž pouze obsahovaly nenormativní doporučení s dovětkem, že nejde o závazný právní výklad - svojí právní povahou tedy nejsou způsobilé zasáhnout do právní sféry stěžovatelky. Je nutné zdůraznit, že to byly porodní asistentka s matkou stěžovatelky, které svými žádostmi o informace iniciovaly jejich poskytnutí; vedlejší účastník jim nezaslal informace z vlastní iniciativy. Otázka "domácích" porodů, na které není podle stávající právní úpravy "nárok", je otázkou politickou. Nejsou-li matka nezletilé a porodní asistentka s účinnou právní úpravou spokojeny, mají možnost své zájmy prosadit cestami, které jsou v parlamentní demokracii běžné - nikoliv tím, že "vmanipulují" nezletilou do řízení před Ústavním soudem a odvolávají se na její nejlepší zájem. Představa, že čtyřleté dítě utrpí na svých ústavních právech opakovaným a vysvětlujícím sdělením příslušného úřadu, je iluzorní.
Postupem Krajského soudu v Ostravě ani Nejvyššího správního soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod; soudy rovněž nerozhodly v rozporu s nejlepším zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu