ECLI:CZ:US:2017:4.US.2180.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2180/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti AB - CREDIT a. s. se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 29 Cdo 5379/2016-635, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016, č. j. 47 Co 220/2014-583, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně zamítl rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 39 C 79/2011-521, žalobu stěžovatelky o zaplacení 57 912 905,23 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že prohlášení vedlejší účastnice ZPS-SLÉVÁRNA, a. s., o převzetí ručení za závazek dlužníka (ZMS-SM, a. s.) z úvěrové smlouvy ze dne 26. 8. 1997 je neplatným právním úkonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), pro rozpor s §196a odst. 1 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neboť prohlášení bylo učiněno bez předchozího souhlasu valné hromady vedlejší účastnice. Ručitelské prohlášení je podle soudu neplatné, jelikož v době jeho učinění byl v představenstvech dlužníka i vedlejší účastnice Ing. Radomír Zbožínek. K platnosti ručení bylo v takové situaci nezbytné, aby si člen představenstva zajistil předchozí souhlas valné hromady (což se nestalo) a aby ručení bylo poskytnuto za obvyklých podmínek v obchodním styku; vedlejší účastnice však poskytla bezúplatné ručení dlužníkovi ve výrazně negativní ekonomické situaci. Člen představenstva přitom ani nebyl podle stanov vedlejší účastnice oprávněný samostatně jednat.
Krajský soud v Brně rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 47 Co 220/2014-583; dospěl k závěru, že byl-li člen představenstva dne 13. 10. 1997, kdy bylo podepsáno ručitelské prohlášení, členem představenstva dlužníka, jehož závazek měl být zajištěn, a zároveň členem představenstva ručitele (vedlejší účastnice), pak společnost převzala ručení za osobu blízkou členu svého představenstva. K takovému prohlášení je však třeba souhlasu valné hromady podle §196a obchodního zákoníku. Odvolací soud uzavřel, že žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení žalované částky z absolutně neplatného právního úkonu, a proto není důvodná.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 27. 4. 2017, č. j. 29 Cdo 5379/635, jelikož všechny závěry odvolacího soudu byly v souladu s ustálenou judikaturou, byť utvořenou až po učinění ručitelského prohlášení. Zopakoval, že následkem absence předchozího souhlasu valné hromady s ručitelským prohlášením byla jeho absolutní neplatnost.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností, namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že obecné soudy zkoumaly platnost ručitelského prohlášení v duchu judikatorních závěrů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008), které byly přijaty až po tomto právním úkonu. Stěžovatelka namítá, že v důsledku této retroaktivní aplikace byl nepřípustně zúžen její nárok uplatněný v dobré víře, čímž byl porušen princip právní jistoty. Stěžovatelka má za to, že pro změnu judikatury neexistovala naléhavá společenská potřeba, a tudíž je judikatura nepředvídatelná. Ve své argumentaci vychází stěžovatelka z nálezů ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, a ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. Porušení práva na spravedlivý proces shledává v tom, že její dovolání bylo odmítnuto, ačkoliv byly naplněny předpoklady pro meritorní posouzení věci.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 - je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a do rozhodovací činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.
Obecné soudy neupřely stěžovatelce její ústavní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jelikož žalobu o zaplacení předmětné částky zamítly na základě judikaturních závěrů, které byly přijaty ještě před podáním samotné žaloby. Stěžovatelce tak muselo být po celou dobu řízení zřejmé, že ručitelské prohlášení vedlejší účastnice je absolutně neplatné a nemohla být ohledně této skutečnosti v dobré víře, jak tvrdí v ústavní stížnosti. S ohledem na to nebyl porušen princip právní jistoty a legitimního očekávání. Odkazuje-li stěžovatelka na závěry nálezů ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, a ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, tak opomíjí, že v těchto věcech nastala změna judikatury v průběhu řízení, což není případ nyní souzené věci. Není nic protiústavního na tom, že obecné soudy posuzují platnost právního úkonu (jednání) s ohledem na závěry judikatury platné v době, kdy o věci rozhodují, a nikoliv se zřetelem na právní stav, který panoval v době, kdy bylo ručitelské prohlášení učiněno.
Obecné soudy se důsledně vypořádaly se všemi uplatněnými námitkami stěžovatelky. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelná, rozumná a náležitě odůvodněná. Stěžovatelka ve své podstatě uplatnila totožné námitky, které již byly předmětem dovolacího řízení a byly odpovídajícím způsobem vypořádány. Dovolací soud nadstandardním způsobem odůvodnil své odmítavé usnesení a nelze mu z ústavně právního pohledu nic vytknout; stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto bylo dovolání správně odmítnuto. V postupu dovolacího soudu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu