ECLI:CZ:US:2017:4.US.220.17.1
sp. zn. IV. ÚS 220/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Suverénního řádu Maltézských rytířů - Českého velkopřevorství, Praha 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 906/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. ledna 2017 č. j. 2 As 227/2016-86 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016 č. j. 8 A 136/2016-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je církevní právnickou osobou. Na základě rozhodnutí příslušných krajských pozemkových úřadů mu byly podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"), vydány některé zemědělské nemovitosti. Ve dnech 9. a 10. února 2016 vydalo ústředí Státního pozemkového úřadu celkem osm rozhodnutí, jimiž podle §97 odst. 3 a §98 správního řádu ve zkráceném přezkumném řízení zrušilo uvedená rozhodnutí krajských pozemkových úřadů. Ve správním řízení totiž nemělo být zcela jednoznačně prokázáno, že předmětný majetek přešel na stát v rozhodném období některou skutečností uvedenou v §5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Nebylo postaveno najisto, zda na stěžovatele nedopadaly účinky konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
K odvoláním stěžovatele Ministerstvo zemědělství (dále též "ministerstvo") rozhodnutími ze dne 9. června 2016 č. j. 21647/2016-MZE-12142, č. j. 21686/2016-MZE-12142 a č. j. 21748/2016-MZE-12142 a ze dne 10. června 2016 č. j. 21673/2016-MZE-12142, č. j. 21674/2016-MZE-12142, č. j. 21675/2016-MZE-12142, č. j. 21798/2016-MZE-12142 a č. j. 21800/2016-MZE-12142 podle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušilo uvedená rozhodnutí ústředí Státního pozemkového úřadu a věc mu vrátilo k novému projednání a rozhodnutí v přezkumném řízení. Ministerstvo dospělo k závěru, že v případě přezkoumávaných rozhodnutí krajských pozemkových úřadů nešlo o zjevnou nezákonnost. Nebyly proto ani splněny podmínky pro zkrácené přezkumné jednání. Jinak se však ministerstvo neztotožnilo s námitkami stěžovatele, že odvoláním napadená rozhodnutí jsou nicotná. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi podle ministerstva nevylučuje použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení, přičemž jeho nepřípustnost nezakládá ani §94 odst. 2 správního řádu.
Stěžovatel nadále považoval rozhodnutí krajských pozemkových úřadů za nicotná a stejný závěr vztahoval i na rozhodnutí ministerstva, jež přezkumná řízení nezastavilo. Žaloba stěžovatele proti posledně uvedeným rozhodnutím byla v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního jako nepřípustná, neboť je nepovažoval za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního. Neupravovala veřejná subjektivní práva účastníků řízení, tj. nijak je nezakládala, nerušila, neměnila ani nedeklarovala. Z těchto důvodů byla podle §68 písm. e) ve spojení s §70 písm. a) soudního řádu správního žalobou napadená rozhodnutí vyloučena ze soudního přezkumu. Následně podanou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl v záhlaví označeným rozsudkem, v němž se ztotožnil s důvody odmítnutí žaloby.
Stěžovatel zdůrazňuje, že soudní ochrana v podobě přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny je zaručena ve vztahu ke každému rozhodnutí, které se týká základních práv a svobod. Takovéto rozhodnutí musí být vždy způsobilé přezkumu ve správním soudnictví. V dané věci však soudy této své povinnosti neměly dostát, protože se napadenými správními rozhodnutími zabývaly přísně formalisticky. V této souvislosti stěžovatel uvádí obsáhlou argumentaci, podle níž §9 odst. 8 a §10 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi brání tomu, aby byla na jeho základě vydaná rozhodnutí o vydání nemovitosti předmětem přezkumného řízení. Jakýkoliv přezkum zde přichází v úvahu jen ze strany soudů, a to v řízení podle části páté občanského soudního řádu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem jim předcházejícím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že toliko jejich ochrana otevírá prostor pro event. zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování soudů. Ústavní soud totiž není v postavení další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu, jehož se stěžovatel dovolává, není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolena a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
Jak již bylo uvedeno výše, důvodem odmítnutí žaloby stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního jako nepřípustné byla povaha napadených rozhodnutí ministerstva, jež bránila tomu, aby je bylo možné považovat za "rozhodnutí" ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního. Tím byla ve vztahu k tomuto úkonu podle §68 písm. e) ve spojení s §70 písm. a) soudního řádu správního založena výluka ze soudního přezkoumání. Ústavní soud neshledává, že by takovéto posouzení podmínek řízení představovalo svévolnou aplikaci podústavního práva. Právní závěr o nepřípustnosti žaloby je předvídatelný, odpovídá ustálené judikatuře správních soudů a nijak nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaných pravidel výkladu práva.
Ústavní soud tak přezkoumal stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal.
Pakliže stěžovatel namítá nicotnost rozhodnutí vydaných v přezkumném jednání, Ústavní soud se touto jeho námitkou nemohl zabývat, neboť z důvodu odmítnutí žaloby nebyla ani předmětem rozhodování správních soudů.
Nelze též přehlédnout, že v dosud neskončeném správním řízení bude mít stěžovatel k dispozici zákonné opravné prostředky, stejně jako možnost soudního přezkumu konečných správních rozhodnutí, případně možnost podat ústavní stížnost, shledá-li k tomu relevantní důvody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu