ECLI:CZ:US:2017:4.US.2206.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2206/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Miroslava Valkouna a Nataši Valkounové, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph. D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, 160 00 Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4206/2013-897 ze dne 6. 5. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 556/2011-807 ze dne 6. 3. 2013 a výrokům I., IV. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 7 C 231/97-635 ze dne 10. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jako nájemci v rozhodnutí blíže označeného podkrovního bytu provedli v letech 1982 - 1984 v tomto bytu stavební úpravy. V roce 1995 bylo vlastnici domu, jehož byl byt součástí, uloženo správním orgánem tyto stavební úpravy odstranit jako nepovolené. Rozhodnutí nabylo právní moci následujícího roku. V roce 1997 podala vlastnice domu na stěžovatele žalobu na náhradu škody spočívající ve vynaložení nákladů spojených s odstraněním stěžovateli realizovaných nepovolených stavebních úprav. Po rozsáhlém dokazování a několikerém rozhodování nalézacího i odvolacího soudu bylo o žalobě rozhodnuto shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, zčásti byla žaloba zamítnuta. K odvolání obou stran Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že ve vyhovujícím výroku ve věci samé navýšil částku představující škodu žalobkyně (z 236 960,80 Kč na 300 753,20 Kč), jinak rozsudek obvodního soudu ve zbývající části jako věcně správný potvrdil. Následná dovolání žalobkyně i stěžovatelů Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustná odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé namítli, že soudy nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vypořádaly stěžejní námitku promlčení, neboť škoda na nemovitosti vznikla nejpozději v roce 1985, kdy došlo k ustálení technického stavu stavebních úprav. Není dle jejich názoru rozhodné, kdy poškozená věc byla opravena, respektive kdy byly vynaloženy náklady na odstranění tohoto poškození. Dále stěžovatelé soudům vytkli nesprávné odlišení nákladů, které byly vynaloženy k prosté reprodukci nepovolených stavebních změn způsobených stěžovateli od nákladů, které buď k uvedení nemovité věci žalobkyně do původního stavu neměly žádný vztah, anebo sice také vedly k reprodukci nepovolených stavebních změn, avšak na kvalitativně vyšší úrovni. Stěžovatelé rovněž napadli rozhodnutí soudů o nákladech řízení. Náhrada nákladů řízení dle jejich mínění nebyla přiznána podle zásady úspěchu ve věci, když žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný a v nikoli zanedbatelném rozsahu byla její žaloba zamítnuta, a přesto jí náhrada nákladů řízení byla přiznána. Tuto svou argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, s výjimkou výhrad směřujících proti nákladům řízení, uplatňují tytéž námitky, které uváděli od počátku řízení a s nimiž se již obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. K problematice nesprávného posouzení námitky promlčení Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé po celou dobu vycházejí z vadné premisy, že škoda vznikla poškozením nemovitosti stavebními úpravami. Tak tomu ovšem v souzené věci nebylo. Škoda vznikla až po autoritativním rozhodnutí orgánu veřejné moci o tom, že stěžovateli provedené stavební úpravy jsou (byly) dle rozhodných ustanovení stavebních předpisů nepovolené, v důsledku čehož bylo vlastnici domu uloženo jejich odstranění a uvedení v předešlý stav. Teprve s tím spojené náklady představují vlastní škodu. Rozhodnutí soudů jsou tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se určení doby vzniku škody, na niž dovolací soud v napadeném usnesení také poukázal.
Pakliže Nejvyšší soud odmítl poukaz stěžovatelů na svůj dřívější judikát sp. zn. 25 Cdo 224/2010 (a některé další), vysvětlil, proč tak učinil. Konkrétně uvedl, že stěžovateli odkazovaná judikatura se vztahuje ke škodě na věci (jejímu přímému, fyzickému poškození - viz str. 3 dole). Pro dokreslení této odlišnosti Ústavní soud dodává, že v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 224/2010 vznikla škoda na konstrukci jezu v podobě trhlin jeho křídla při stavbě přilehlé malé vodní elektrárny, a nikoli tím, že by konstrukce poškozeného křídla jezu či ona malá vodní elektrárna byla kompetentním vodoprávním úřadem prohlášena (ex post) za nepovolenou, resp. realizovanou v rozporu s vodoprávním zákonodárstvím či jinými právními předpisy. Nejvyšší soud tedy neporušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, jestliže nepostoupil věc k rozhodnutí velkému senátu ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 6/2002 Sb. O takový případ se v dané věci nejedná.
Námitky stěžovatelů, směřující do nesprávného odlišení skutečně vynaložených nákladů od nákladů jdoucích nad rámec či zcela mimo úprav nařízených správním orgánem k odstranění předmětných stavebních úprav, mají ryze skutkový charakter a hodnocení jeho správnosti Ústavnímu soudu nepřísluší. Ani zde Nejvyšší soud nepochybil, pakliže se jimi odmítl zabývat se stejným odůvodněním. Tato otázka ostatně fakticky dominovala celému řízení před obecnými soudy a k jejímu objasnění bylo provedeno značné množství důkazů, včetně znaleckých posudků. Soudy přitom zcela srozumitelně vyložily, které fakturované položky uznaly a které nikoli, jejich úvahy jsou jako celek racionálně obhajitelné.
K výhradám týkajícím se nákladů řízení Ústavní soud nemohl přihlédnout, poněvadž stěžovatelé je nevznesli v dovolacím řízení, třebaže nákladové výroky pro svou výši byly způsobilé stát se předmětem dovolacího přezkumu. Stěžovatelé tak nevyužili procesní prostor, který se jim zde nabízel. Tento postoj je odrazem ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se zásady subsidiarity ústavní stížnosti.
Ve světle řečeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu