ECLI:CZ:US:2017:4.US.2207.17.2
sp. zn. IV. ÚS 2207/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti RUDOS RUŽOMBEROK, s.r.o. se sídlem Štiavnička 190, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 5535/2015-135, Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015 č. j. 93 Co 136/2015-97 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 6. 2015 č. j. 52 C 248/2014-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno námitce mezinárodní nepříslušnosti vznesené stěžovatelkou -právnickou osobou se sídlem na Slovensku (žalovaná) v řízení vedeném s českou právnickou osobou sídlící v České republice (žalobce) o dodání náhradního plnění za vadně dodané zboží.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že napadenými rozhodnutími byly s ohledem na faktické převzetí zboží v místě sídla žalobce v České republice jako mezinárodně příslušné soudy k řízení v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"), uznány české soudy.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že ve věci bylo rozhodnuto na základě důkazů předložených žalobcem, které nikdy nebyly provedeny. Soudy dovodily mezinárodní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9, i když stěžovatelka skutečnosti uváděné žalobcem ohledně místa dodání sjednaného mezi stranami zpochybňovala, aniž by měla možnost se k důkazům vyjádřit. Skutkové zjištění, kde přesně mělo být podle dohody stran, resp. vzhledem k její absenci zboží dodáno, rozhodné pro stanovení mezinárodní příslušnosti, přitom bylo třeba důsledně přezkoumat. Postup soudů je tak v rozporu s ust. §122 o. s, ř. i navazující judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv
Uvedené je nutno vztáhnout i na projednávanou věc. Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly k závěrům o příslušnosti českých soudů. Zejména Nejvyšší soud podal zevrubné odůvodnění, a to včetně závěru, podle něhož není nutné ve stádiu posuzování mezinárodní příslušnosti provádět dokazování podle ust. §122 odst. 1 o. s. ř.
Pokud jde o výklad "místa dodání", Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Soudního dvora (rozsudky ze dne 25. 2. 2010 ve věci C-381/08 Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., ze dne 25. 2. 2010 ve věci C-381/08 Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., bod 53, ze dne 25. 2. 2010 ve věci C-381/08 Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., body 57-60, ze dne 9. 6. 2011 ve věci C-87/10 Electrosteel Europe SA proti Edil Centro SpA., bod 26, obdobně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 3689/2011) dovodil, že příslušná ustanovení Brusel I jsou založena na prvku fakticity a lze podle nich postupovat i pokud místo dodání ve smlouvě není výslovně ujednáno. Místem dodání je tak místo fyzického předání zboží, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat v konečném místě určení prodeje.
Pokud jde o požadavky na rozsah dokazování v rámci přezkumu mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I, Nejvyšší soud odkázal na rozsudky Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015 ve věci C-375/13 Harald Kolassa proti Barclays Bank plc a ze dne 10. 3. 2016 ve věci C-94/14 Flight Refund Ltd proti Deutsche Lufthansa AG a obdobně dovodil, že má-li soud k dispozici relevantní informace, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování, které je podstatné jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. Ve smyslu nařízení Brusel I má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně tvrzení žalovaného.
S přihlédnutím k tomu, že zboží bylo žalobcem fakticky převzato v místě jeho sídla v České republice, což stěžovatelka nerozporuje, nelze závěrům soudů o nedůvodnosti námitky mezinárodní nepříslušnosti, vycházejícím z judikatury Soudního dvora, z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud dodává, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. V tomto směru Nejvyšší soud své povinnosti dostál a Ústavní soud neshledává důvod přehodnocovat jeho řádně odůvodněné závěry.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu