ECLI:CZ:US:2017:4.US.2266.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2266/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petry Dežové, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016 č. j. 17 Co 464/2015-117 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2015 č. j. 25 C 73/2015-89, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí s poukazem na údajné porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochrany lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces) a článku 36 odst. 3 Listiny (každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
V občanskoprávním sporu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 25 C 73/2015, se žalobkyně žalobou, podanou u soudu dne 15. 5. 2015, domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, způsobenou jí nezákonným trestním stíháním. Odškodnění bylo požadováno podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Žalobní nárok dovozovala žalobkyně z toho, že byla rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 5. 2014 č. j. 4 T 142/2009-851 zproštěna obžaloby pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Žalobkyně tvrdila, že trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo od roku 2009 do roku 2014, tedy pět let a čtyři měsíce.
Podáním, došlým nalézacímu soudu dne 21. 5. 2015, vzala žalobkyně zpět žalobu co do částky 55 250,- Kč, neboť tato částka jí byla žalovanou uhrazena.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 30. září 2015 č. j. 25 C 73/2015-89 řízení o žalobě o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ohledně částky 55 250,- Kč s příslušným úrokem z prodlení zastavil (výrok I) a žalobu ohledně částky 44 750,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300.- Kč (výrok III).
Nalézací soud konstatoval, že při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění vyšel ze základní částky 15 000,- Kč za rok průtahů, přičemž za první dva roky náleží žalobkyni částka v poloviční výši; význam řízení pro žalobkyni nemohl být podle jeho názoru příliš velký, neboť žalobkyně byla již trestána pro trestný čin krádeže a v době zahájení trestního stíhání běžela ještě zkušební doba dřívějšího podmínečného odsouzení; proto soud snížil základní částku o 5%. Nalézací soud dále uvedl, že trestní řízení bylo složité, neboť bylo vedeno proti sedmi obžalovaným, z toho dva se nacházeli ve vazbě a v jeho průběhu bylo provedeno obsáhlé dokazování, zejména množstvím listinných důkazů. Za postup státních orgánů, představovaný prodlevou, pak soud základní částku navýšil o 5%. V otázce výše přiznaného zadostiučinění soud odkázal rovněž na judikaturu ESLP (rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. dubna 2016 č. j. 17 Co 464/2015-117 potvrdil prvoinstanční rozsudek ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vyšel ze správných a úplných skutkových zjištění a věc též správně posoudil po právní stránce. Pokud žalobkyně v odvolání napadala uložení povinnosti hradit žalované náklady řízení, odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalovaná přiznala žalobkyni náhradu nemajetkové újmy dne 13. 5. 2016 a dne 15. 5. 2016, tedy v tentýž den, kdy byla podána žaloba a žalobkyně tuto částku obdržela. Žaloba, zahrnující i již poskytnuté plnění, tak nebyla podána důvodně.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obecných soudů o přiměřenosti výše poskytnutého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť oba soudy se prý dostatečně nevypořádaly se samotnou povahou řízení a s jeho významem pro stěžovatelku, jakož i s jejím chováním v průběhu trestního řízení. Ve věci aplikovaná kritéria (§31a zákona č. 82/1998 Sb.) prý oba soudy nesprávně interpretovaly, takže jejich závěry odporují platné judikatuře Nejvyššího soudu (stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010, resp. sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
V rámci odvolacího řízení prý nebyla stěžovatelka vyzvána k doplnění důkazů ohledně prokázání doby poukázaného plnění ze strany žalované, takže závěr soudu, že z procesního hlediska zavinila zastavení řízení zpětvzetím části žaloby, je prý "překvapivý"; stěžovatelka poukazuje na nutnost rozhodovat i v případě částečného zpětvzetí žaloby ve věcech přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.
IV.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pohledu stěžovatelkou namítaného porušení ústavních práv a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení i jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti se již mnohokrát zabýval otázkou určování celkové výše přiměřeného zadostiučinění v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž konstatoval, což platí i v nyní projednávané věci, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 4227/12, usnesení sp. zn. II. ÚS 722/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by byl dán pouze v případech. extrémně vadného hodnocení skutkových a právních skutečností obecnými soudy (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15).
V posuzovaném případě takový protiústavní exces shledán nebyl. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy řádně zabývaly posouzením kritérií uvedených v ustanovení §31a odst. 3 písm. c) a e) zákona č. 82/1998 Sb., a tato kritéria hodnotily ve všech souvislostech a vzhledem ke specifikům projednávané věci. Zvláště nalézací soud ve svém rozhodnutí strukturovaně diferencoval mezi všemi okolnostmi, které vedly ke zvýšení nebo ke snížení částky přiznané stěžovatelce z titulu zadostiučinění za způsobenou újmu.
Ústavní soud nesdílí námitky stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou rozporná s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká výše částky přiznané za každý rok nepřiměřeně dlouhého řízení. K této námitce je třeba uvést, že oba soudy se při svém rozhodování držely rozmezí "tabulkové hodnoty", která vychází ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (konkrétně z jeho částí VI). V citovaném stanovisku Nejvyšší soud po analýze judikatury českých soudů a Evropského soudu pro lidská práva stanovil, že výše přiměřeného zadostiučinění v penězích za každý rok nepřiměřeně dlouhého řízení má oscilovat mezi 15 000,- Kč až 20 000,- Kč.
V posuzovaném případě stanovená výše vyhovuje kritériím, vyplývajícím z judikatury. Chtějí-li soudy rozlišit zvláštní, specifické okolnosti konkrétní věci a význam zásahu daného trestního řízení do osobního života a poměrů účastníka řízení, nelze tak činit bez toho, aby se současně nezabývaly i tím, zda jde o osobu dosud netrestanou, či, jako je tomu v projednávané věci, osobu dříve pravomocně odsouzenou pro trestný čin krádeže.
Rovněž neobstojí námitka stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly jejím postojem v řízení, zejména její možností využít dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení [§31a písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.]; v této souvislosti lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, uvedené na str. 5, druhý odstavec shora napadeného rozsudku.
S námitkou stěžovatelky, že soudy pochybily, pokud jí nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení, se náležitě vypořádal odvolací soud. Ten konstatoval, že stěžovatelka do žaloby o zaplacení částky 100 000,- Kč s příslušenstvím nedůvodně zahrnula i částku 55 250,- Kč, která jí byla přiznána žalovanou ve stanovené lhůtě, tedy dne 13. 5. 2015 (před podáním žaloby). Za situace, že ohledně této částky vzala stěžovatelka žalobu zpět až po zahájení řízení, nemohly soudy postupovat ve smyslu judikatury Ústavního soudu podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16).
Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu