ECLI:CZ:US:2017:4.US.2278.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2278/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ATECHRA, a. s. v likvidaci, se sídlem Pekařská 360/1, 272 01 Kladno, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D, advokátem se sídlem K Brusce 124/6, 160 00 Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2017 sp. zn. 22 Co 106/2017 a proti usnesení JUDr. Martina Růžičky, soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 077 EX 2797/02-481, za účasti 1. Krajského soudu v Praze a 2. JUDr. Jany Jarkové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Zlín, jako účastníků řízení a JUDr. Hany Novotné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2017, se stěžovatelka (dále rovněž "povinná") domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí a uvádí, že tak činí "z opatrnosti" a i přes poučení krajského soudu, že proti usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 22 Co 106/2017 není přípustné dovolání, "podává i dovolání".
Tvrzenou neústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v údajném porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v porušení práva na nedotknutelnost vlastnictví a na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka nesouhlasí s možností vydat rozhodnutí o zastavení exekuce za situace, v níž řízení o exekuci na majetek povinného již neběží, ale až 12 let poté, co došlo k zániku oprávnění soudního exekutora exekuci dále provádět. Z tohoto důvodu je podle názoru stěžovatelky jak usnesení soudního exekutora, tak i rozhodnutí krajského soudu v rozporu s platnou judikaturou (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3856/2012).
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, soudní exekutor Exekutorského úřadu ve Zlíně, JUDr. Martin Růžička, rozhodl v exekuční věci oprávněné JUDr. Hany Novotné proti povinné obchodní společnosti ATECHRA, a. s. v likvidaci, v řízení o vymožení o částky 195 000,- Kč s příslušenstvím tak, že nařízenou exekuci zastavil v plném rozsahu (výrok pod bodem I.) a oprávněné, povinné a soudnímu exekutorovi nepřiznal nárok na náhradu nákladů této fáze exekučního řízení (výrok pod bodem II.). Výše jmenovaný soudní exekutor tak rozhodl na základě návrhu oprávněné na zastavení nařízení exekuce s tím, že své rozhodnutí opřel o ustanovení §55 odst. 3 ex. řádu a §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ke dni 31. 12. 2016 zanikl JUDr. Martinu Růžičkovi výkon Exekutorského úřadu Zlín a dnem 1. 1. 2017 byla do funkce soudního exekutora jmenována JUDr. Jana Jarková.
Proti označenému usnesení soudního exekutora podala odvolání povinná a tvrdila, že nařízená exekuce zanikla ve smyslu ustanovení §51 písm. c) exekučního řádu dne 8. 11. 2004, kdy na účet exekutora byla připsána jistina, úrok do 30. 8. 2000, náklady předchozího řízení a záloha na úrok od 31. 8. 2000 a nestandardně i náklady výkonu rozhodnutí. Tím zaniklo pověření soudního exekutora k dalším úkonům v exekučním řízení a návrh oprávněné na zastavení exekuce a rozhodnutí o jejím zastavení tak byly podle jejího názoru nadbytečné.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 22 Co 106/2017 odmítl odvolání povinné jako podané osobou neoprávněnou podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. Konstatoval přitom, že i kdyby odvolací soud na základě posouzení, zda došlo k zániku exekuce jejím provedením, přistoupil ke změně napadeného usnesení soudního exekutora v tom smyslu, že řízení o návrhu oprávnění na zastavení exekuce zastaví pro nedostatek podmínek řízení, na procesním postavení povinné by se tímto případným rozhodnutím odvolacího soudu nic nezměnilo, neboť účinky provedení či zastavení exekuce jsou stejné. V důsledku obou těchto způsobů skončení exekuce dochází k zániku oprávnění exekutora k vedení exekuce, je provedena deblokace majetku povinného a všem, kteří vedou poznámku o probíhající exekuci, anebo jimž z exekuce vyplývá nějaká povinnost, exekutor doručí oznámení o skončení exekuce. Povinná tak objektivně vzato nemůže mít zájem na změně napadeného rozhodnutí soudního exekutora, neboť případný shora uvedený výsledek odvolacího řízení by se v jejích právních poměrech nijak neprojevil.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V posuzované věci tyto podmínky splněny nebyly.
Jak Ústavní soud ověřil (viz úřední záznam na č. l. 6 spisu Ústavního soudu), předmětné usnesení krajského soudu bylo napadeno žalobou pro zmatečnost, která byla doručena do podatelny krajského soudu stěžovatelkou dne 23. 8. 2017.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany, poskytované právním řádem, byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle ustanovení §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
V nyní projednávané věci se stěžovatelka ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu (a soudního exekutora), jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání stěžovatelky proti citovanému usnesení soudního exekutora.
Přestože stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jejího odvolání, a proti němuž je tedy s ohledem na výše uvedené znění ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu přípustná žaloba pro zmatečnost, z podané ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, že by stěžovatelka právě tohoto mimořádného opravného prostředku v projednávané věci využila (i když tvrdí, že podala podle poučení odvolacího soudu nepřípustné dovolání).
Ústavní soud však ověřil, že žalobu pro zmatečnost v projednávané věci podala. Za dané situace, kdy stěžovatelka fakticky souběžně podala ústavní stížnost a žalobu pro zmatečnost, aniž vyčkala rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku, je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 téhož zákona, nepřípustná [srov. k tomu též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; č. 79/2009 Sb.)].
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj