ECLI:CZ:US:2017:4.US.2333.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2333/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, P. O. Box 100, 363 50 Ostrov nad Ohří, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem Huťská 1383, 272 01 Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2017 č. j. 9 To 208/2017-248 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 11. dubna 2017 č. j. 1 T 136/2014-238, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 26. července 2017, se stěžovatel (dále též "odsouzený") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
J. Ch. byl trestním příkazem, vydaným samosoudcem Okresního soudu v Kladně dne 29. července 2014 č. j. 1 T 136/2014-129, uznán vinným ze spáchání pokračujících přečinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu, a za tyto přečiny byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 12 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl odložen na zkušební dobu ve výměře 40 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Zároveň bylo rozhodnuto o uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 12 měsíců.
Trestného jednání se měl odsouzený dopustit (ve zkratce) tím, že v nejméně osmi případech v období od 1. května 2013 do konce měsíce června 2013 prodal za částky od 100,- Kč do 200,- Kč mladistvému Janu S. (jedná se o pseudonym) přesně nezjištěné množství sušené části rostliny konopí, které obsahovalo psychotropní látku delta-9-THC uvedenou v seznamu psychotropních látek, přestože si byl vědom skutečnosti, že mladistvý Jan S. je osobou mladší 18 let.
Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 11. dubna 2017 č. j. 1 T 136/2014-238 bylo rozhodnuto o tom, že J. Ch. vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců uložený výše uvedeným trestním příkazem a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Okresní soud zjistil, že se odsouzený ve zkušební době dopustil zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za tato jednání byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. prosince 2016 sp. zn. 2 T 152/2016, spolu s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2017 sp. zn. 10 To 63/2017, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 4,5 roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a zároveň mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti roků.
Proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 11. dubna 2017 č. j. 1 T 136/2014-238 podal odsouzený stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. května 2017 č. j. 9 To 208/2017-248 podle §148 odst. 1 písm. c) zamítl.
Proti posledním dvěma uvedeným rozhodnutím soudů podal stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy ve vztahu k posouzení přeměny podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný trest odnětí svobody nedostály znění §83 tr. zákoníku a nedostatečně přezkoumaly dvě rozhodné skutečnosti, a to okolnosti případu a osobu stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že trest, který byl stěžovateli přeměněn, byl uložen za trestnou činnost, která byla z hlediska trestního práva, i s ohledem na trestní sazbu, spíše méně společensky škodlivá. Trestného jednání se pak dopustil ve věku 21 let, tedy stále ještě ve věku blízkém věku mladistvých. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Obviněný se domnívá, že obecné soudy měly namísto nařízení výkonu trestu odnětí svobody toliko prodloužit zkušební dobu podmíněných odsouzení.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že pokud by mu byly přeměněny všechny podmíněně odložené tresty, za něž byl odsouzen v minulosti, na tresty nepodmíněné, strávil by ve svém souhrnu ve výkonu trestu takřka 10 let.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená soudní rozhodnutí nezkrátila stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces. Argumentace stěžovatele je jen pokračující polemikou se závěry soudů, postrádající jakýkoli ústavněprávní rozměr. Okresní soud se dostatečně zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatel nedodržel podmínky odkladu výkonu trestu. Též krajský soud logicky a srozumitelně vysvětlil, že shovívavosti soudu dle §86 odst. 1 písm. a) - c) tr. zákoníku brání zejména trestní minulost stěžovatele, která dokládá jeho sklony k páchání úmyslné trestné činnosti, jejíž závažnost postupem času graduje, a že výchovné tresty se u něj zcela míjí účinkem. Žádné jiné vskutku výjimečné okolnosti v jeho prospěch neshledal. Oba soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat.
V rozhodnutích obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné protiústavní deficity.
Ani stěžovatelova námitka, že valné části trestné činnosti se dopustil ve věku blízkém věku mladistvých, nezakládá důvod k závěru, že uložený nepodmíněný trest vykazuje znaky protiústavnosti.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu