ECLI:CZ:US:2017:4.US.2432.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2432/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016 sp. zn. 6 Afs 50/2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 29 Af 68/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "žalovaný") ze dne 29. 7. 2013 č. j. 19412/13/5000-14305-708158, kterým k odvolání stěžovatelky změnil platební výměr Finančního úřadu v Ivančicích (dále též "správce daně") ze dne 19. 10. 202012 č. j. 59199/12/294971701226, jímž správce daně stěžovatelce vyměřil daň z přidané hodnoty za srpen 2010 ve výši vlastní daňové povinnosti 18 247 Kč na základě výsledku postupu k odstranění pochybností podle §147 odst. 4 a §90 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, když žalovaný změnil výrok platebního výměru co do specifikace bankovního spojení; ve zbytku platební výměr potvrdil a odvolání zamítl.
Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatelky podle §110 odst. 2 poslední věta s. ř. s. zamítl. V prvé řadě rozhodl s odkazem na §104 odst. 4 in fine s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno. Kasační soud dále zamítl kasační stížnost pro nedůvodnost stěžejních kasačních námitek, jež se týkaly koupě zařízení minipivovaru a vlastnictví zařízení restaurace, když po obsáhlé analýze dovodil, že správce daně si musel, resp. mohl předmětné otázky posoudit sám. V případě "proměňujících se" námitek, jež se týkaly koupě a užití (účelu) historických map, kasační soud připomněl "odpověď" samotné stěžovatelky, která vycházela ze skutečnosti, že v době rozhodnutí žalovaného stěžovatelka advokátkou nebyla a její hypotetické tvrzení, že mapy hodlá využít ke své ekonomické činnosti při výkonu advokacie, až ji snad jednou bude činnost advokátky obnovena, nemělo žádnou oporu v realitě. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že ve vztahu k posouzení stěžovatelčina tvrzení o tom, že daňové orgány, krajský soud a potažmo i kasační soud "ignorují pravomocné rozsudky nezávislých soudů při posuzování předběžné otázky podle §99 daňového řádu" neshledal žádný důvod, aby tento podnět předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na zákonného soudce v řízení před krajským soudem z toho důvodu, že o její správní žalobě stejně jako o všech jejích předchozích návrzích podaných u téhož soudu rozhodoval stejný senát, Nejvyšší správní soud poukázal (včetně obsáhlé citace) na nedávné vlastní rozhodnutí ze dne 15. 4. 2016 č. j. 4 Afs 251/2015-74, v němž posuzoval stejnou námitku stěžovatelky a uzavřel s tím, že ani ve stávajícím řízení stěžovatelka nevznesla žádné nové argumenty (dokonce na vlastní kasační stížnost v citované věci odkázala), a proto neshledal žádné důvody, aby se v tomto případě odchyloval od závěrů, k nímž dospěl čtvrtý senát a námitce stěžovatelky proto nepřisvědčil.
III.
Stěžovatelka za stěžejní považuje skutečnost, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s její námitkou porušení práva na zákonného soudce, když bez řádného odůvodnění pouze odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 15. 4. 2016 č. j. 4 Afs 251/2015-74, přičemž zcela přehlédl, že v tomto rozhodnutí bylo posouzeno dodržení práva na zákonného soudce ve věci vedené u Krajského osudu v Brně pod sp. zn. 29 Af 29/13. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že v řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 2430/15 vyšly najevo zcela zásadní důkazy o tom, že přidělování věcí u Krajského soudu v Brně dlouhodobě odporuje čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v dalším připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, zdůraznila argumentaci uvedenou v kasační stížnosti a v jejím doplnění. Má za to, že všechny důkazy byly vyhodnoceny v rozporu s jejich obsahem v její neprospěch, a tedy, že skutkové i právní závěry učiněné soudními orgány jsou nesprávné a jsou projevem jejich libovůle.
IV.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy přesvědčivě posoudily stěžejní otázky. Připomíná argumentaci kasačního soudu vztahující se ke stěžovatelkou v řízení před krajským soudem neuplatněné argumentaci, jež následně v řízení před kasačním soudem nutně musela vést k naplnění důvodů nepřípustnosti kasační stížnosti. Ke stěžovatelkou zdůrazňovaným kasačním námitkám, jež se týkaly koupě zařízení minipivovaru a vlastnictví zařízení restaurace, nezbývá Ústavnímu soudu než připomenout, že kasační soud potvrdil názor krajského soudu, že správce daně si musel, resp. mohl předmětné otázky posoudit sám a ani na tomto závěru není z hlediska ústavnosti nutno cokoliv změnit.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině tvrzení, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s její námitkou porušení práva na zákonného soudce a "pouze odkázal" na své předchozí rozhodnutí ze dne 15. 4. 2016 č. j. 4 Afs 251/2015-74. Ústavní soud musí zejména zdůraznit, že kasační soud tak neučinil bez řádného odůvodnění, když zřetelně uvedl důvody pro tento postup, tj. stejná námitka téže stěžovatelky bez specifikujících a tedy vlastně odlišujících argumentů, neboť to byla ona sama, která na vlastní kasační stížnost sp. zn. 4 Afs 251/2015 pouze odkázala. Z pohledu kasačním soudem uvedených konstatování se proto argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany krajského soudu i Nejvyššího správního soudu v určitém smyslu ignoruje. Její argumentace tím, že v řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 2430/2015 vyšly najevo zcela zásadní důkazy o tom, že přidělování věcí u Krajského soudu v Brně dlouhodobě odporuje čl. 38 odst. 1 Listiny, je ve vztahu k souzené věci argumentem nepřiléhavým a pro svou nekonkrétnost vlastně nepatřičným. Ústavní soud totiž nemůže potvrdit domněnkou stěžovatelky, že pouhý odkaz na zamítavý nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2430/15 je argumentem, jenž by tuto domněnku měl potvrdit a odůvodnit tak neústavnost postupu kasačního soudu. Současně je vhodné připomenout, že citovaný nález se v jeho meritorní části týkal přidělování přísedících, přičemž Ústavní soud na základě zevrubného posouzení této věci dospěl k závěru, že se nejednalo o systém nahodilý a účelový či dokonce ten, který by byl projevem libovůle. Ústavní soud navíc konstatuje, že nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ani neprokazuje tvrzení stěžovatelky, že v řízení před Ústavním soudem ve věci vyšly najevo zcela zásadní důkazy o přidělování věcí u Krajského soudu v Brně v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovatelce, neboť ani oba správní soudy meritorně nedospěly k odlišným právním závěrům než správní orgány. V postupu správních soudů nelze spatřovat prvek svévole či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, jejich odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu jsou přiléhavé. Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní povahy neshledal a usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakovanou argumentaci, s níž se oba správní soudy již přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci správních soudů, kterou sám nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu