ECLI:CZ:US:2017:4.US.25.17.1
sp. zn. IV. ÚS 25/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti V. G. V., t. č. ve věznici v Horním Slavkově, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1603/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016, č. j. 7 Tdo 1444/2016-27, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2016, sp. zn. 61 To 230/2016, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 38 T 21/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání: 1) zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, 2) přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl let do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění z území České republiky na neurčito. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Městský soud v Praze zamítl; následné dovolání odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
Podle stěžovatele nemělo jeho jednání být posouzeno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví (§145 trestního zákoníku), ale "jen" jako ublížení na zdraví (§146 trestního zákoníku). Soudy ignorovaly zásadní principy dokazování, přizvaná znalkyně byla podjatá, neboť již dříve posuzovala podobný případ stěžovatele, a proto jím způsobená zranění hodnotila jako vážnější; soudy rovněž nezohlednily dobu skutečného omezení poškozené v obvyklém způsobu života. Trest vyhoštění považuje stěžovatel za nepřiměřený vzhledem ke skutkům, jichž se dopustil - k tomu odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 4503/12. Namítá porušení zásady ne bis in idem, neboť za jedno jednání měl být nejprve vyhoštěn Policií ČR, a následně rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Obvodního soudu pro Prahu 5.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat rozhodovací činnost soudů obecných. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit; podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Rozhodovat o vině a o trestu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu, který reaguje pouze na pochybení vyvolávající reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel vztahuje trest vyhoštění výhradně k přečinu maření úředního rozhodnutí a ve vztahu k tomuto jednání jej považuje za nepřiměřený. Jak je však z odůvodnění rozsudku zřejmé, důvodem uložení tohoto trestu je nebezpečí, které stěžovatel představuje, a to i s ohledem na skutečnost, že již dříve mu byl trest vyhoštění uložen, avšak stěžovatel jej ignoroval. Usnesením Policie ČR ze dne 28. května 2015, č. j. KRPA-213023-17/ČJ-2015-000022, došlo ke správnímu vyhoštění stěžovatele na jeden rok; následně mu byl pro maření výkonu úředního rozhodnutí trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. srpna 2015, sp. zn. 2 T 190/2015, uložen trest zákazu pobytu na dobu dvou let. Stíhaného jednání se pak stěžovatel dopustil ve zkušební době podmíněného odkladu trestu uloženého za jinou násilnou trestnou činnost (Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. března 2014, sp. zn. 37 T 28/2014).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel své námitky překládá opakovaně, soudy se však jimi zabývaly a dostatečně srozumitelně se s nimi vypořádaly. Ústavní stížnost je tak založena výhradně na nesouhlasu s právním hodnocením věci a s výrokem o trestu - jde tak jen o pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která však není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu