ECLI:CZ:US:2017:4.US.2570.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2570/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem sídlem Svornosti 2, 736 01 Havířov-Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017 č. j. 1 To 13/2017-14417 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2017 č. j. 77 T 7/2011-14313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá:
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na vydání věcí zabraných podle ustanovení §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 7/2011.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti a z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozhodl dosud nepravomocným rozsudkem ze dne 4. 3. 2015 č. j. 77 T 7/2011-13604 o vině a trestu stěžovatele, o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a o povinnosti stěžovatele k náhradě škody poškozeným. Zabrané věci, které se nachází v úschově Policie České republiky, představují čtyři diamanty (diamant 1,1 ct, VVS, velmi světlá našedlá modrá, kulatý briliant, diamant 12,1 ct, SI1, velmi světle hnědá, kapkovitý tvar, diamant 1,01 ct, VVS, nazelenalá modrá, osmihran barion, diamant 1,51 ct, VS1, fancy žlutá, osmihran barion), souprava náčiní k identifikaci diamantů v koženém pouzdře černé barvy, cihla z bílého kovu o rozměrech 43mm x 99mm x 25mm s vyraženým nápisem fein silber 1000g, 999.0 a značkou ogussa a 20 ks mincí z bílého kovu, mince identické, z jedné strany mincí vyobrazeny hudební nástroje a nápis Wiener Philharmoniker, z druhé strany vyobrazen nápis Republik Osterreich 1 unze feinsilber 2009, 1,5 EUR, průměr mincí 3,5 cm (dále též "předmětné věci").
V dubnu 2016 stěžovatel navrhl, aby mu byly předmětné věci vydány, krajský soud však jeho návrh ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rovněž zamítl. Podle soudů obou stupňů nebyly dány podmínky pro vydání věcí, neboť o jejich zabrání bylo byť nepravomocně rozhodnuto a nelze o nich rozhodovat znovu (krajský soud), navíc zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jde o věci důležité pro trestní řízení a přichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání (vrchní soud).
V ústavní stížnosti stěžovatel závěrům soudů obou stupňů oponoval. Popřel, že by spáchal jakoukoli trestnou činnost, poukázal na chyby v postupu krajského soudu při rozhodování o nakládání s předmětnými věcmi v průběhu trestního řízení v kombinaci s nezákonně vedeným insolvenčním řízením a rozhodnutí krajského soudu zamítající jeho návrh na vrácení předmětných věcí označil jako neobjektivní s prvky svévole. Stěžovatel uvedl, že proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu podal odvolání, o kterém dosud odvolací soud nerozhodl.
Dotazem u Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud ověřil, že shora citovaný rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl odvoláním směřujícím do všech jeho výroků, v němž se dotkl i problematiky zástav (diamantů, šperků a dalších cenností) ve vztahu k právní kvalifikaci trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným. Výrok o zabrání předmětných věcí napadli i další účastníci řízení (opatrovnice poškozených osob, které měly nárok na vypořádací podíl z majetku tehdy zaniklé obchodní společnosti ASTRA INVEST Ltd., společnost ASTRA REINVEST Ltd. a poškozený Radek Nečas); o odvoláních žádného z účastníků řízení dosud nebylo rozhodnuto.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, vždy zkoumá, zda jsou splněny všechny procesní podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy i otázku přípustnosti ústavní stížnosti.
Z ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Je tomu tak proto, že k ochraně práv fyzických a právnických osob jsou povolány především obecné soudy, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, N 6/36 SbNU 53). Rozhodovací praxe Ústavního soudu však pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti nemeritorním rozhodnutím, resp. usnesením procesní povahy, neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. Výjimečně tak lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Pokud jde o trestní řízení, Ústavní soud v jeho průběhu intervenuje velmi zdrženlivě a svůj zásah spojuje zejména se situacemi, kdy v důsledku dílčích rozhodnutí došlo k porušení základních práv a svobod fyzické osoby, které by nebylo možno odčinit jinak.
O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci sice nabylo právní moci, nicméně nejednalo se o rozhodnutí, kterým by byla "věc" (vrácení předmětných věcí) vyřešena s konečnou platností. Rozsudek krajského soudu, jehož součástí byl i výrok o zabrání předmětných věcí, je předmětem přezkumu odvolacího soudu, a to k odvolání stěžovatele, který, slovy zákona o Ústavním soudu, uplatnil procesní prostředek k ochraně svých práv. Ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Domáhá-li se stěžovatel ochrany svých ústavně zaručených práv u obecného soudu v dosud neskončeném řízení, je za daného stavu jeho požadavek na zásah Ústavního soudu předčasný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka