ECLI:CZ:US:2017:4.US.2596.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2596/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti ICOM a. s., se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené Mgr. Lucií Zapletalovou, advokátkou se sídlem Údolní 388/8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2016 č. j. 3 Ko 14/2015-193 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2015 č. j. 39 (10) K 18/2002-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Brně napadeným usnesením ve věci konkursního řízení na majetek úpadce (dále jen "stěžovatelka"), za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, zamítl návrh stěžovatelky ze dne 22. 5. 2015 na zproštění funkce správce konkursní podstaty Mgr. Milana Chytila. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když konstatoval nedůvodnost jednotlivých námitek stěžovatelky.
Stěžovatelka po vymezení předmětu ústavní stížnosti zdůraznila, že porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že souzená věc měla být na Krajském soudě v Brně "po zrušení soudního oddělení 10 K přidělena ve smyslu bodu 8 rozvrhu práce oddělení 24 K a nikoli oddělení 39 K". V této souvislosti poukázala na rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2004 a na jeho změnu č. 8 ze dne 19. 11. 2004.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud námitku nezákonného soudce v podobě údajně nesprávného obsazení soudu prvního stupně nemůže akceptovat, protože stěžovatelka ji v předchozím řízení neuplatnila, třebaže k tomu měla patřičný procesní prostor, což v ústavní stížnosti sice neuvádí, avšak ani nepopírá. Ostatně Ústavní soud se k této situaci již ve své judikatuře vyjádřil (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2430/15, I. ÚS 2620/16, II. ÚS 2342/16), a to tak, že z principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti rovněž plyne, že stěžovatel musí uplatnit veškerou argumentaci, kterou považuje za významnou, stejně jako všechny důkazní návrhy již v řízení před civilními, správními a trestními soudy. Úkolem Ústavního soudu je poté přezkoumat, zda v řízení před těmito soudy nebyla porušena základní práva stěžovatele. Nedávalo by žádný rozumný smysl, aby např. některý argument, který mohl (a měl) stěžovatel uplatnit již v předchozím řízení, předložil teprve Ústavnímu soudu. Takto by totiž nastala zcela absurdní situace, kdy by Ústavní soud přezkoumával napadené rozhodnutí soudu, který se ovšem určitou argumentací zabývat nemohl, neboť nebyla vůbec uplatněna (srov. bod 28 a násl. nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15).
Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že neuplatnění těchto námitek nemůže být v řízení následně zhojeno ani postupem podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení se týká případů, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva v tom smyslu, že je vůbec nepodal. Jedinou výjimku z tohoto obecného pravidla představuje případ, kdy stěžovateli nelze spravedlivě klást k jeho tíži, že neuplatnil určitou argumentaci, kterou však objektivně v době, kdy probíhalo řízení před obecnými soudy předcházející podání následné ústavní stížnosti, ještě ani znát nemohl [příkladmo rozhodnutí některého z nejvyšších soudů (případně soudu mezinárodního), legislativní vývoj, formulace nové doktríny].
V nyní souzené věci je však zřejmé, že otázka obsazení rozhodujícího senátu krajského soudu určitě nemůže představovat okolnost, kterou stěžovatelka neznala, resp. znát nemohla. Rozvrhy práce každého soudu jsou totiž veřejně přístupné a složení konkrétního senátu muselo být stěžovatelce (resp. jejímu obhájci, tedy profesionálnímu právníkovi) známo již v době rozhodování soudu prvního stupně. Stěžovatelka se s přidělením věci dotčenému oddělení a s rozhodnutím o prohlášení konkursu a o jmenování správce konkursní podstaty Mgr. Milana Chytila senátu č. 39 (10) setkala již dříve [před více než deseti roky; srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2006 sp. zn. 39 (10) K 18/2002]. Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zcela zřejmé, že daný důvod stěžovatelka neuplatnila a ani nyní v ústavní stížnosti odvolacímu soudu nevytýká, že by se snad s takovou její argumentací opomněl ve svém rozhodnutí vypořádat.
Ústavní soud závěrem musí poukázat i na to, že lichou je domněnka stěžovatelky, že se Ústavní soud bude v rámci souzené věci zabývat námitkou porušení práva na zákonného soudce poté, co konkursní řízení trvá za předmětných podmínek dobu delší než deset let. Takové či obdobné námitky je nutno uplatňovat včas a v době, kdy jde o námitky účelné a především procesně efektivní (srov. také usnesení sp. zn. II. ÚS 2342/16).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu