ECLI:CZ:US:2017:4.US.2621.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2621/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti V. T. N., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 14 To 100/2017 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2017 č. j. Nt 408/2017-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do předběžné vazby podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Navrhuje rovněž zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení o jeho vzetí do předběžné vazby došlo k vážnému procesnímu pochybení, když jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno prezentovat závěrečný návrh. Poukazuje na skutečnost, že tuto chybu v napadeném usnesení přiznal i Vrchní soud v Praze, avšak nepovažoval ji za důvod ke zrušení napadeného usnesení městského soudu. Stěžovatel odmítá argumentaci vrchního soudu, podle které je stanovisko obhajoby zřejmé ze spisu, a uvádí, že obhajoba nemohla reagovat na návrh na vzetí do vydávací vazby, neboť ho neměla před vazebním zasedáním k dispozici. Podle stěžovatele tak byl nastolen stav, kdy bylo o návrhu na vzetí do předběžné vazby rozhodnuto v neveřejném zasedání. Zdůrazňuje, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující obavu z jeho útěku, že se v České republice nedopustil žádné trestné činnosti, a vyjadřuje přesvědčení, že trestní soudy nedostatečně zohlednily okolnosti svědčící v jeho prospěch, zejména jeho rodinné vazby v České republice, a že se vrchní soud nedostatečně vypořádal s argumentací uplatněnou v rámci podané stížnosti. Stěžovatel také uvádí, že na území Vietnamu mu hrozí smrt, což zakládá nepřípustnost vydání ve smyslu §91 odst. 1 písm. h) zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti. Nepřísluší mu, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však v nyní projednávané věci neshledal.
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující vůči samotné důvodnosti vzetí do předběžné vazby zahrnující i poukaz na skutečnosti, které podle jeho mínění tuto důvodnost zpochybňují, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze. Zde se podává, že stěžovatel podle svého vlastního vyjádření z Vietnamu uprchl z obavy z trestního stíhání, byl odsouzen za drogový delikt, a proto je důvodná obava, že by i v současnosti mohl uprchnout, aby se stíhání ve Vietnamu opět vyhnul. Soudy nepřehlédly ani existující rodinné vazby stěžovatele v České republice, avšak ty na otázku vydání k trestnímu stíhání (a s tím související vzetí do předběžné vazby) nemohly mít rozhodující vliv. Vrchní soud v Praze také uvedl, že stěžovateli podle zatímního obsahu spisu nehrozí uložení trestu smrti a že nemožnost uložení a výkonu takového trestu bude muset být obsažena v ujištění vietnamské strany podle §91 odst. 1 písm. h) zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
Za relevantní je možno považovat námitku stěžovatele, že v průběhu řízení o jeho vzetí do předběžné vazby jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno prezentovat závěrečný návrh, resp. vyjádřit stanovisko k návrhu na vzetí do vazby. Jedná se tedy o specifickou formu zásahu do jeho práva být slyšen v rámci řízení o vzetí do vazby.
Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se konkrétně k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o vazbě. Z jeho judikatury, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá právo obviněného být k důvodům vzetí do vazby a jejího dalšího trvání slyšen (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3944/14, I. ÚS 3326/13 a I. ÚS 1104/10 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. května 2011 č. 39822/07, §45).
Ústavní soud zastává názor, že absence slyšení obviněného nutně nevede k porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby, ovšem s tím, že každý případ je nutno posuzovat individuálně, a to s ohledem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, takže by vyvstávala nutnost osobního slyšení stěžovatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1812/08 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2755/15).
V posuzované věci i Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní v napadeném rozhodnutí konstatoval, že Městský soud v Praze v průběhu konání vazebního zasedání nepostupoval v souladu s trestním řádem, když neumožnil přednes závěrečných návrhů stěžovatele a jeho obhájce. Podle tohoto soudu však tato skutečnost neměla vliv na posouzení důvodnosti předběžné vazby stěžovatele, přičemž stanovisko obhajoby mělo být zřejmé z obsahu spisu.
Jestliže stěžovatel s touto argumentací Vrchního soudu v Praze polemizuje a poukazuje přitom na fakt, že obhajoba nemohla reagovat na návrh na vzetí do vydávací vazby, neboť tento návrh neměla před vazebním zasedáním k dispozici, omezuje se tím pouze na fázi řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud však připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17).
Ústavní soud nejprve podotýká, že stěžovatel byl v průběhu vazebního zasedání před Městským soudem v Praze vyslechnut, čímž dostal příležitost vyjádřit své stanovisko k návrhu na vzetí do předběžné vazby. Zejména však toto své stanovisko podrobně prezentoval v rámci své stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, což je patrné především z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž se tento soud vypořádává se stejnými námitkami, jaké stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti (viz výše). Ostatně stěžovatel sám uvádí, že v rámci své stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze předložil stížnostnímu soudu podrobnou argumentaci. Je tedy zřejmé, že Vrchní soud v Praze byl skutečně zevrubně seznámen se stanoviskem stěžovatele a že k němu při svém rozhodování důsledně přihlížel.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně deklaroval, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Odůvodňuje to především skutečnost, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). V posuzované věci lze pak konstatovat, že popsanou vadu v postupu Městského soudu v Praze v dostatečné míře zhojil Vrchní soud v Praze, který se seznámil se stanoviskem stěžovatele k otázce vzetí do předběžné vazby a při svém rozhodování se jím pozorně zabýval.
Po zvážení uvedených okolností a s přihlédnutím k tomu, že o předběžné vazbě bylo rozhodnuto v souvislosti se zatýkacím rozkazem vydaným pro závažnou trestnou činnost, tak dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že výše popsaným pochybením Městského soudu v Praze nedošlo k tak intenzivnímu zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, který by mohl být důvodem pro jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu