ECLI:CZ:US:2017:4.US.2654.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2654/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Kyprého, sídlem Palackého třída 119, 612 00 Brno, jako insolvenčního správce SMV centrum, s. r. o., se sídlem Haškova 17, 638 00 Brno, zastoupeného Mgr. Jiřím Vágnerem, advokátem, sídlem kanceláře Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014 č. j. 1 Cmo 351/2013 - 298 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016 č. j. 23 Cdo 4093/2015 - 346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, konkrétně rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Nejvyššího soudu.
Stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jeho základní právo na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti, napadených rozsudků a dalších přiložených podkladů, zejména rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 9. 2013 č. j. 5 Cm 236/2009-260, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Městský soud výše citovaným rozsudkem zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. Ing. Pavla Šafáře ze dne 10. 3. 2010 a rozhodl o nákladech řízení. V dané věci se jednalo již o druhý rozsudek městského soudu. První byl zrušen rozsudkem vrchního soudu ze dne 16. 4. 2013 č. j. 1 Cmo 359/2012 - 246. V odůvodnění svého rozhodnutí, které není ústavní stížností napadeno, městský soud uvedl, že ve věci rozhodoval rozhodce, který byl povolán k rozhodování sporu, neboť stěžovatel nevyužil možnost určit svého rozhodce, ačkoli k tomu byl protistranou řádně vyzván. Městský soud však dovodil, že v rozhodčím řízení byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí, neboť účastníkům nebyl sdělen názor rozhodce ve smyslu ustanovení §118 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Městský soud byl také toho názoru, že rozhodce dostatečně nesplnil ani svou poučovací povinnost, neboť stěžovatele dostatečně nepoučil, ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy, a o důsledcích nesplnění této povinnosti pro výsledek sporu. Proto byly dle městského soudu naplněny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení").
Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu tak, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud uvedl, že nebyly naplněny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu předvídané ustanovením §31 písm. c) a d) zákona o rozhodčím řízení, tedy že rozhodce byl povolán k rozhodování a rozhodčí nález byl usnesen většinou rozhodců. V těchto bodech se odvolal na své předchozí rozhodnutí ve věci - viz rozsudek č. j. 1 Cmo 359/2012 - 246. Stran důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, tedy že stěžovateli nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, však na rozdíl od městského soudu konstatoval, že tento důvod naplněn nebyl. Podle názoru vrchního soudu došlo k posunu v judikatuře Nejvyššího soudu, a v projednávaném případě nebylo poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. na místě. Podle jeho mínění v řízení nedošlo k odlišnému právnímu posouzení tvrzených nároků, z něhož by povstala potřeba doplnit tvrzení či navrhnout další důkazy. Proto ani nelze rozhodčí nález považovat za překvapivý či nepředvídatelný.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl. Podle jeho názoru, uvedeného v odůvodnění rozsudku, o sporu rozhodoval řádně ustanovený rozhodce, tedy rozhodce, který byl povolán k rozhodování. Co se týče nepředvídatelnosti a překvapivosti rozhodčího nálezu a nesplnění poučovací povinnosti rozhodcem Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 o. s. ř. a z jeho podání není jasné, od které ustálené rozhodovací praxe se měl vrchní soud odchýlit.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo porušeno hned z několika důvodů. Stěžovatel se domnívá, že rozhodování rozhodce, jakož i rozhodování obecných soudů bylo překvapivé a nepředvídatelné. Rozhodce, který o sporu rozhodoval, nebyl řádně ustaven a tedy, dle názoru stěžovatele, nebyl povolán k rozhodování sporu. Rozhodce dále v řízení porušoval zásadu "rovnosti zbraní", neplnil poučovací povinnost a z jeho jednání ani nebylo zřejmé, které důkazy provedl a které zamítl. S ničím z toho se však vrchní soud dle přesvědčení stěžovatele nevypořádal. Další zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v nedostatečně odůvodněném rozsudku Nejvyššího soudu. Přestože stěžovatel uplatnil několik námitek, Nejvyšší soud se jimi nijak nezabýval a věnoval se pouze jedné z nich, což stěžovatel hodnotí jako založení nepřezkoumatelnosti tohoto rozsudku. V tomto smyslu rovněž pochybil, dle názoru stěžovatele, vrchní soud, neboť se v ústavní stížností napadeném rozsudku odchýlil od závěrů vyslovených v rozhodnutí č. j. 1 Cmo 359/2012 - 246 a jeho nové rozhodnutí je tak nepředvídatelné a překvapivé. Ani tento posun však Nejvyšší soud nijak dle stěžovatele nereflektoval.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno přítomností libovůle v rozhodování a extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a vyslovenými právními závěry. Závěry uvedené v rozhodčím nálezu o případných škodách, přiznání smluvních pokut a dalších případných nároků jsou nesprávné, neboť po zániku smlouvy (viz v ústavní stížnosti citovaná rozhodnutí vrchního soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. 4 Cmo 69/2014 - 335, ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 4 Cmo 246/2014 a ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 4 Cmo 95/2014) již neexistovaly. Rozhodčí řízení přitom dle jeho tvrzení začalo probíhat až po zániku smlouvy, což měla deklaratorně konstatovat uvedená rozhodnutí vrchního soudu. Tyto skutečnosti dle stěžovatele představují porušení rovnosti stran a stěžovateli byla rozhodováním rozhodce i obecných soudů upřena možnost k uplatnění svých práv. Stěžovatel je také přesvědčen, že mu řádně nebyla doručena výzva ke jmenování rozhodce, což žádný ze soudů nijak nereflektoval. Stěžovatel se také domnívá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo zasaženo tím, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkou nedostatku pravomoci rozhodce, přestože byla uplatňována opakovaně.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost svým obsahem představuje především polemiku se závěry vyslovenými v napadených rozsudcích. Ústavní soud však není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, která by měla pravomoc přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů, jinak než s ohledem na jejich konflikt s ústavním pořádkem České republiky. K takovému konfliktu však v dané věci nedošlo.
Obecné soudy přesvědčivě a transparentně uvedly, proč považují rozhodce za řádně ustanoveného a odmítly naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Ke stejnému závěru dospěl i městský soud a vrchní soud opakovaně a Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, proč k uplatnění tohoto důvodu není prostor. Přiléhavý není ani odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi nalus (viz http://nalus.usoud.cz). Jednak se v projednávaném případě nejedná o aplikaci spotřebitelského práva, ale také nelze usuzovat, že by rozhodce byl určen na základě netransparentních pravidel. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stran překvapivosti nebo nepředvídatelnosti napadených rozhodnutí. Totéž lze říci o ústavní stížností napadeném rozsudku vrchního soudu - vzhledem k tomu, že se přidržel svého prvního rozhodnutí ve věci, nelze jej chápat jako překvapivý nebo nepředvídatelný. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se zcela v mezích ústavnosti vypořádaly s námitkou nesprávného doručování, ustavení rozhodce, resp. nedostatkem pravomoci rozhodce posoudit spor. Co se týče poučovací povinnosti, vrchní soud také vysvětlil, proč ani v tomto případě nebyl dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci nad rámec nesouhlasu s názorem vrchního soudu nepřidává. Právní posouzení bylo plně v pravomoci vrchního soudu a z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel také nijak neuvádí, že by Nejvyšší soud nesprávně zhodnotil splnění podmínek přípustnosti dovolání v tomto bodě. Přestože stěžovatel adresoval Nejvyššímu soudu několik námitek, nelze to samo o sobě chápat jako dostatečné naplnění přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. I z tohoto důvodu nelze rozsudek Nejvyššího soudu posoudit jako zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatele.
Stejné závěry učinil Ústavní soud i k námitkám porušení rovnosti stran a extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry. Uplatněnou argumentací stěžovatel pozici Ústavního soudu skutečně posouvá do oblasti obecného soudnictví. Pokud došlo ke změně skutečnosti, resp. měly být vzhledem k později nastalým skutečnostem jinak posouzeny právní skutečnosti, pak k posouzení toho Ústavní soud žádnou relevantní pravomocí nedisponuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu