ECLI:CZ:US:2017:4.US.2705.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2705/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Františka Fabičoviče, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2016 č. j. 30 A 112/2013-116 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016 č. j. 4 As 44/2016-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv především ve způsobu, jakým se soudy k jeho návrhu vypořádaly s přezkumem zákonnosti postupu orgánů ochrany přírody v řízení o vydání povolení k záměrnému rozšíření japonského topolu jako křížence geograficky nepůvodního druhu rostliny podle §5 odst. 4 a 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon o ochraně přírody"). Podstatu ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatele, že řízení o vydání povolení bylo k žádosti vedlejšího účastníka zahájeno až v době, kdy byly japonské topoly, jejichž rozšíření mělo být povoleno, na pozemcích ve vlastnictví vedlejšího účastníka několik let vysazeny, takže účelem řízení nebylo (a ani nemohlo být) umožnit vedlejšímu účastníkovi rozšíření japonského topolu do budoucna, nýbrž výlučně legalizovat stav dříve protiprávně vzniklý. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá (obdobně jako v řízení před správními orgány a civilními soudy), že vydání povolení k šíření geograficky nepůvodních druhů rostlin ex post postrádá zákonnou oporu a je v rozporu s územním plánem obce Rakvice.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 A 112/2013 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je vlastníkem vymezených pozemků v k. ú. Rakvice, které bezprostředně sousedí s pozemkem ve vlastnictví vedlejšího účastníka, který na svých pozemcích v roce 2010 vysázel klony rychle rostoucí dřeviny tzv. japonského topolu. Po provedení výsadby vyrozuměl Městský úřad Břeclav (dále jen "orgán prvního stupně") vedlejšího účastníka, že předmětná výsadba kříženců nepůvodních druhů dřevin vyžaduje vydání povolení podle §5 odst. 4 a 5 zákona o ochraně přírody. V návaznosti na to vedlejší účastník podal dne 28. 3. 2012 žádost o povolení výsadby japonského topolu na svých pozemcích. Stěžovatel, jakožto účastník řízení (z titulu vlastnického práva k pozemkům majícím společnou hranici s pozemky vedlejšího účastníka) vyjádřil u orgánu prvního stupně s povolením výsadby japonského topolu zásadní nesouhlas.
Orgán prvního stupně vydal dne ze dne 13. 8. 2012 rozhodnutí č. j. MUBR 54222/2012 sp. zn. MUBR-S 22006/2012/OŽP/No, kterým vedlejšímu účastníkovi záměrné rozšíření geograficky nepůvodního druhu dřeviny - japonského topolu - na pozemcích uvedených v žádosti povolil při stanovení 12 dodatečných podmínek. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém především odkazoval na své námitky uplatněné v řízení před orgánem prvního stupně. V odvolacím řízení dospěl Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") k závěru, že ve věci byl nedostatečně zjištěn skutečný stav věci, a také že rozhodnutí orgánu prvního stupně nebylo dostatečně odůvodněno, což mělo za následek jeho nepřezkoumatelnost. Z uvedených důvodů krajský úřad svým rozhodnutím ze dne 23. 11. 2012 č. j. JMK 109443/2012 napadené rozhodnutí orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Dne 3. 7. 2013 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí č. j. MUBR 39976/2013, kterým vedlejšímu účastníkovi opětovně dodatečně povolil záměrně rozšíření geograficky nepůvodních dřevin, resp. kříženců v podobě realizované v roce 2010, a to za stanovených podmínek. Správní orgán prvního stupně vycházel z odborného vyjádření Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, která provedla hodnocení záměru z hlediska rizik spojených se šířením geograficky nepůvodních druhů do krajiny s tím, že při stanovení a následném dodržování navržených podmínek je záměr z hlediska ochrany přírody a krajiny přijatelný. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které krajský úřad rozhodnutím ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. S JMK 91536/2013 OŽP/Mch zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je předně nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, s níž se soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Sama skutečnost, že se stěžovatel se způsobem vypořádání svých výhrad z jejich strany neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní soud připomíná, že referenčním kritériem pro posuzování napadených rozhodnutí je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z hlediska aplikace podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud dále konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o ochraně přírody. Nejvyšší správní soud se důkladně zabýval stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností, resp. nesprávností právních závěrů krajského soudu a správních orgánů ohledně naplnění zákonných podmínek a předpokladů pro udělení povolení a dovodil, že vydání daného povolení ex post je přípustné. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud přihlédl ke skutečnosti, že vedlejší účastník byl ohledně svého záměru výsadby již od počátku v dobré víře, neboť orgán prvního stupně mu přípisem ze dne 7. 10. 2010 č. j. MUBR 65068/2010 sdělil, že výsadbě nic nebrání a že může záměr uskutečnit. Ústavní soud ověřil, že postupem správních orgánů byl naplněn hlavní účel povolovacího procesu a byly dostatečně a ústavně konformně posouzeny otázky související s ochranou přírody a krajiny za současné ochrany práv dotčených osob. Orgány ochrany přírody stanovily konkrétní a logické podmínky pro výsadbu a následnou péči o japonské topoly, z nichž vyplývá, že otázky ochrany přírody byly ústavně konformně posouzeny s ohledem na podklady obsažené ve spise (např. odborné vyjádření Agentury ochrany přírody a krajiny ČR). Pokud by byl za této situace vedlejší účastník nejprve povinen odstranit porost japonských topolů, následně znova zažádat o povolení s tím, že by mu byly uloženy obdobné podmínky pro výsadbu, považoval by Ústavní soud - obdobně jako Nejvyšší správní soud - takový postup orgánů ochrany přírody za příliš formalistický a v rozporu se zásadou proporcionality.
Ústavní soud rovněž neshledal zásah do práv stěžovatele, který by byl vyvolaný nerespektováním územního plánu. Oba správní soudy se i s touto námitkou přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly, když dospěly k závěru, že zákaz rozšiřování nepůvodních druhů uvedený v územním plánu nemůže znamenat silnější ochranu nad rámec zákona o ochraně přírody a ve svém důsledku znamenat limit využití území, který by zamezoval jakémukoliv záměrnému rozšiřování nepůvodních druhů.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu