ECLI:CZ:US:2017:4.US.2768.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2768/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Oleksandra Bobovyche, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 36, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 12. června 2017, č. j. MSP-195/2016-MOT-T/34, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, kterým ministr spravedlnosti povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu, a to na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2016, sp. zn. Nt 401/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. 14 To 102/2016, vydaných v souvislosti se zatýkacím rozkazem Halyckého obvodního soudu města Lvova ze dne 10. února 2016, č. 461/10228/15-k.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí ministra je nesprávné, neboť se obává, že po navrácení na Ukrajinu nebudou respektována jeho práva, zejména podle čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy proti mučení. Má za to, že jeho vydání je nepřípustné podle ustanovení §91 odst. 1 písm. o) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Ukrajina je s ohledem na přetrvávající vnitrostátní konflikt nestabilním státem. Ministr před rozhodnutím o vydání nepřihlédl k jeho rodinné situaci a psychické labilitě jeho manželky; proto stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za formalistické. Také s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1755/12 navrhl zrušit napadené rozhodnutí, odložit jeho vykonatelnost a věc projednat přednostně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele tak spočívá v konstatování obavy z průběhu a výsledku řízení v jeho trestní věci vedené v rodné zemi a psychické lability jeho manželky, plynoucí z nebezpečí jeho vydání.
Stěžovatel je přesvědčen o nepřípustnosti svého vydání do cizího státu, neboť by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách [§91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci]. Posouzení přípustnosti vydání osoby do cizího státu je však především úkolem řízení před obecnými soudy, které v případě stěžovatele proběhlo. Ačkoliv stěžovatel argumentuje dlouhodobým vnitrostátním ozbrojeným konfliktem, tedy okolností, která započala již před řízením u obecných soudů, nenapadl jejich usnesení v samostatné ústavní stížnosti, ale brojí teprve proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, které však nepředstavuje opravný prostředek proti usnesením soudů, ale je samostatným nástrojem v rukou vrcholného politického představitele justice. Ministr může po nabytí právní moci soudních rozhodnutí o přípustnosti vydání zhodnotit například i politické aspekty věci, což soudům zásadně nepřísluší. Shledá-li přitom okolnosti, pro které je případnější konkrétní osobu nevydat, může buď věc předložit Nejvyššímu soudu k dalšímu posouzení (do jisté míry lze nalézt analogii se stížností pro porušení zákona), nebo sám deklarovat nevůli osobu vydat.
Jinými slovy, vzhledem na mezinárodní charakter vydávání osoby do jiného státu, představuje zakotvení ministerského přezkumu věci pojistku politické povahy, jíž předchází posouzení zákonných předpokladů nezávislými soudy. Proto nelze zákonnou možnost rozhodnutí o nevydání osoby do cizího státu nárokovat a je na individuálním (politicky) subjektivním posouzení ministra spravedlnosti.
Ústavní soud v řízení proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání posuzuje pouze to, zda byly splněny všechny podmínky vyplývající z právního řádu, resp. zda se při jejich posouzení nedopustil svévole nebo interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V tomto smyslu je stěžejní existence pravomocného usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že vydání je přípustné. Tato podmínka by přitom nebyla splněna, pokud by jeho vykonatelnost byla odložena usnesením Ústavního soudu podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nebo v důsledku předběžného opatření Evropského soudu pro lidská práva podle čl. 39 jeho jednacího řádu. Vydání by ale nebylo možné povolit ani v případě, že byla osobě, o jejíž vydání jde, udělena mezinárodní ochrana nebo doposud nebylo pravomocně skončeno řízení o žádosti o její udělení, včetně případného soudního přezkumu. Žádnou takovou překážku stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil a nelze najít ani analogii s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1755/12.
Všechna stěžovatelem tvrzená nebezpečí byla předmětem přechozího přezkumu nezávislých a nestranných soudů, přesto je stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje. Napadené rozhodnutí pak vydal ministr spravedlnosti v rámci své zákonné kompetence, aniž by přitom zasáhl do nespecifikovaných práv stěžovatele.
Stěžovatel společně s ústavní stížností navrhl i odložení vykonatelnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti. Vzhledem k okolnostem případu Ústavní soud o věci rozhodl přednostně, aniž by přitom musel výrazně narušit pořadí vyřízení věci, a proto nenastal důvod k odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu