ECLI:CZ:US:2017:4.US.2783.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2783/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jana Kanioka, zastoupeného JUDr. Ing. Zuzanou Zátopkovou, advokátkou, se sídlem U Staré pošty 744, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2017 č. j. 25 Cdo 2771/2017-110, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. ledna 2017 č. j. 71 Co 400/2016-93, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. června 2016 č. j. 17 C 341/2015-65, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ostravě a 3. Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a za účasti Romana Musálka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 1. září 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Jan Kaniok (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na ochranu zdraví ve smyslu článku 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále namítá porušení článku 37 odst. 2, odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Stěžovatel (žalobce) se v občanskoprávním řízení, vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 341/2015, domáhal vůči Romanu Musálkovi (žalovanému) zaplacení částky 36 000 Kč z titulu náhrady újmy způsobené ublížením na zdraví. Uvedená újma měla žalobci vzniknout následovně: při přecházení vozovky zpozoroval žalobce blížící se motocykl řízený žalovaným a z obavy z možného střetu před motocyklem uskočil, v důsledku čehož zakopl o nerovnost vozovky, upadl a způsobil si zranění v podobě tříštivé zlomeniny pravého kyčelního kloubu.
2) Rozsudkem ze dne 7. června 2016 č. j. 17 C 341/2015-65 Okresní soud ve Frýdku-Místku žalobu zamítl.
3) Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále také jen "soud prvního stupně") po provedeném dokázání dospěl k závěru, že žalobce neprokázal splnění všech předpokladů odpovědnosti za újmu, resp. že žalovaný neporušil žádnou svoji právní povinnost. Dle zjištění soudu prvního stupně žalobce přecházel mimo přechod pro chodce, šikmo přes vozovku a v místě, kde podél pravého okraje vozovky ve směru jízdy žalovaného stála zaparkovaná auta. Žalovaný tak nemohl dělat nic jiného, než zastavit svůj motocykl před přecházejícím žalobcem, což se mu podařilo. Následné zakopnutí žalobce (a zranění) způsobené úlekem z blížícího se motocyklu představovalo nešťastnou náhodu, jež nebyla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného.
4) K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 9. ledna 2017 č. j. 71 Co 400/2016-93 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání. Jak je zřejmé z textu dovolání (přiloženého v kopii k ústavní stížnosti), žalobce, i přes poučení své právní zástupkyně, na podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu výslovně trval.
6) Usnesením ze dne 15. června 2017 č. j. 25 Cdo 2771/2017-110 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce odmítl s tím, že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Dovolání proto podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo v této věci přípustné.
III.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná, neboť obecné soudy se dle něj zcela vyhnuly posouzení otázky, nakolik se na jeho zranění podílely jednotlivé příčiny na straně žalovaného (dále jen "vedlejší účastník") a na jeho vlastní straně. Podle tvrzení stěžovatele měl vedlejší účastník přizpůsobit svoji jízdu denní době a měl předpokládat v okolí zastávky městské hromadné dopravy zvýšený pohyb chodců, což však neučinil. Stěžovatel je proto přesvědčen, že v této věci mělo dojít k poměrnému určení míry účasti vedlejšího účastníka a stěžovatele na vzniku újmy.
Stěžovatel dále namítá nevyhotovení znaleckých posudků z oboru dopravy, z nichž by vyplynulo, zda by stěžovatel a vedlejší účastník mohli při správné a včasné reakci střetu zabránit. V této skutečnosti stěžovatel spatřuje porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny. Soudu prvního stupně dále stěžovatel vytýká, že jej nepoučil o právu na právní pomoc a o možnosti ustanovení zástupce pro dané řízení, čímž porušil článek 37 odst. 2 Listiny.
V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že mu soudem prvního stupně nebyla dána možnost se k dané věci a jednotlivým důkazům vyjádřit, čímž soud porušil článek 38 odst. 2 Listiny. Tvrzení vedlejšího účastníka označuje za nepravdivá a je přesvědčen, že obecné soudy měly při spravedlivém posouzení celé věci přitakat "jeho pravdě".
IV.
Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v projednávané věci z části opožděná, z části zjevně neopodstatněná.
Z rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy plyne, že posledním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, bylo odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud. Stěžovatel byl ze strany odvolacího soudu správně poučen, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Stejně tak stěžovatele poučila jeho právní zástupkyně, s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel přesto na podání dovolání výslovně trval.
Dvouměsíční lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu bylo proto nutno počítat již od doručení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel však podal ústavní stížnost až po doručení usnesení dovolacího soudu, z čehož je zřejmé, že se tak stalo až po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jako opožděnou.
Dovolání stěžovatele dovolací soud odmítl jako nepřípustné, neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a současně nešlo o žádnou ze zákonných výjimek z tohoto zákonného limitu, stanovenou ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud v tomto směru nemá, co by usnesení dovolacího soudu vytknul. Pouze na závěr lze dodat, že ani sám stěžovatel vůči odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu nevznáší žádné námitky, pročež Ústavní soud jeho ústavní stížnost v tomto rozsahu posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, z části jako podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu