ECLI:CZ:US:2017:4.US.2853.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2853/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Praha 6, Na Hutích 661/9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 8 To 252/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 43 Nt 710/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby za současného nepřijetí jeho návrhu na nahrazení vazby na základě jeho písemného slibu, záruky jeho matky a zájmového sdružení EPRA. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatel dále podle §39 zákona o Ústavním soudu požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu její naléhavosti.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy dovodily trvání existence důvodů útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu pouze z hrozícího vysokého trestu, přičemž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nepřihlédly k existenci tzv. silných důvodů zeslabujících potřebu dalšího trvání vazby. Tyto důvody podle něj vyplývají z toho, že není jazykově vybaven, nepobýval dříve dlouhodobě v zahraničí, nemá tam žádné kontakty ani majetek a má osmiměsíční dceru. Stěžovatel v tomto směru poukazuje také na skutečnost, že jeho přítelkyně, která je stíhána ve stejné trestní věci, do vazby vzata nebyla, a to právě s ohledem na péči o jejich dceru. Stěžovatel je přesvědčen, že stejný důvod musí svědčit i jemu, jinak by byl jako otec diskriminován. Ve vztahu k důvodu předstižné vazby zpochybňuje závěr trestních soudů o tom, že je bez zaměstnání. Stěžovatel rovněž namítá, že Obvodní soud pro Prahu 1 nebyl místně příslušný k rozhodování v přípravném řízení, tedy ani k rozhodnutí o vazbě. Jeho napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a jako nepřípustný hodnotí postup stížnostního soudu, který usnesení soudu prvního stupně nezrušil a místo toho doplnil argumentaci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžejní námitce stěžovatele, že trestní soudy nedostatečně odůvodnily existenci důvodů pro další pokračování útěkové a předstižné vazby a že nepřihlédly k tzv. silným důvodům, které tuto potřebu dalšího trvání vazby vyvracejí, resp. zeslabují. Ústavní soud, stejně jako to již v napadeném usnesení uvedl Městský soud v Praze, připouští, že odůvodnění napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 je poměrně stručné. Na druhou stranu však toto rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, jak tvrdí stěžovatel, neboť z něj je seznatelné, jaké konkrétní důvody vedly k závěru o přetrvávající existenci vazebních důvodů.
V tomto směru považuje Ústavní soud za rozhodující, že se všemi výše uvedenými námitkami stěžovatele velmi podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal Městský soud v Praze. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17).
Ve způsobu, jakým Městský soud v Praze posuzoval a odůvodnil důvody dalšího trvání vazby, Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení. Důvody dalšího trvání útěkové vazby byly skutečně dovozeny primárně z hrozícího vysokého trestu, avšak také ze skutečnosti, že stěžovatel často měnil místa svého pobytu a není vázán k určitému místu pobytu. Důvody předstižné vazby byly identifikovány především na základě toho, že se stěžovatel měl drogové trestné činnosti dopouštět po dlouhou dobu a ve značném rozsahu a že byl v minulosti opakovaně odsouzen, a to i pro trestnou činnost spojenou s drogami. Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i se všemi okolnostmi, které stěžovatel považuje za silné důvody zpochybňující potřebu dalšího trvání vazby, avšak nevyhodnotil je jako natolik zásadní, aby mohly vést k propuštění stěžovatele z vazby. Tento soud také odůvodnil, proč nepovažuje nabízené způsoby nahrazení vazby za dostatečné (srov. č. l. 10-11). Ústavní soud považuje uvedené závěry za pečlivě a logicky odůvodněné, a proto neshledává žádný důvod k jejich přehodnocování.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení (č. l. 9) také vysvětlil, proč nelze považovat za diskriminační přístup, když do vazby nebyla vzata jeho přítelkyně, a to s ohledem na potřebu péče o jejich osmiměsíční dceru. U stěžovatele byly totiž vazební důvody shledány ve výrazně vyšší intenzitě, a to jednak vzhledem k tomu, že v rámci stíhané trestné činnosti měl být hlavním výrobcem pervitinu, a jednak vzhledem k jeho trestní minulosti, neboť byl již 14x odsouzen pro trestnou činnost, včetně drogové trestné činnosti, pro kterou je stíhán i v současnosti.
Městský soud v Praze se neopomněl vypořádat ani s námitkou týkající se údajné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 k rozhodnutí o vazbě. V odůvodnění napadeného usnesení (srov. č. l. 10) uvedl, že příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 byla založena tím, že tento soud na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze dne 20. 6. 2016 a následně dne 12. 7. 2016 vydal příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonních čísel užívaných stěžovatelem a dalšími obviněnými. Tím byla v souladu s ustanovením §26 odst. 2 trestního řádu založena příslušnost tohoto soudu pro celé přípravné řízení. Ústavní soud ani v těchto úvahách a závěrech neshledává žádné pochybení, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že stíhaná trestná činnost měla být páchána mj. právě i v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu