ECLI:CZ:US:2017:4.US.2870.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2870/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Franče, Ph.D., zastoupeného JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se sídlem Rohanské nábřeží 657/7, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 48 Cm 265/2008-213 ze dne 8. 7. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 351/2013-244 ze dne 19. 6. 2014, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 5457/2014-317 ze dne 25. 6. 2015 a o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud přitom zjistil, že Krajský soud v Praze (svým v pořadí třetím) rozsudkem č. j. 48 Cm 265/2008-213 ze dne 8. 7. 2013 uložil stěžovateli jako žalovanému zaplatit žalobkyni - společnosti RWE Energie, a. s. (v odvolacím řízení pak RWE Energie, s. r. o.) částku 346 062 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 8 Cmo 351/2013-244 ze dne 19. 6. 2014 rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku I., co do jistiny potvrdil, ve zbylé části výroku I. a ve výroku II. jej pak zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že nárok žalobkyně (dále jen "vedlejší účastnice") na zaplacení žalované částky je oprávněný. Jednalo se o platbu za překročení denní rezervované distribuční kapacity dodávky zemního plynu, jež byla mezi smluvními stranami - vedlejší účastnicí jako dodavatelem a stěžovatelem jako odběratelem - dohodnuta v Dodatku č. 2006/1 ke Smlouvě "V" o prodeji a nákupu zemního plynu - kategorie velkoodběratel ze dne 14. 3. 2003. Uvedená platba nebyla sice výslovně zahrnuta v čl. V odst. 4 dodatku ke smlouvě, odkazující na čtyři složky ceny zemního plynu, nárok vedlejší účastnice se nicméně podle obecných soudů opíral o znění čl. V odst. 1 téhož dodatku, ve kterém si strany smluvily, že od 1. 1. 2006 je cena zemního plynu stanovena tarifním ceníkem dodavatele. V rozhodné době platný tarifní ceník zemního plynu č. 01/06 Středočeské plynárenské, a. s. (pozn. právní předchůdkyně vedlejší účastnice), předmětnou platbu upravoval ve svém bodě 6. Obecné soudy současně nepřisvědčily argumentům stěžovatele, že nárok vedlejší účastnice vznikl přede dnem uzavření smlouvy, jelikož k překročení denní rezervované distribuční kapacity dodávky zemního plynu došlo dne 2. 2. 2006 a 6. 2. 2006, zatímco dodatek ke smlouvě byl uzavřen až dne 15. 2. 2006. Dle zjištění obecných soudů stěžovatel skutečně svůj podpis na dodatek připojil dne 10. 1. 2006 a vedlejší účastnice dne 3. 2. 2006, přičemž dne 15. 2. 2006 měl být vrácen tento podepsaný zpět stěžovateli. Dodatek ovšem obsahoval ujednání, které stanovovalo jeho účinnost již dnem 1. 1. 2006. Účastníci se tímto dohodli na smluvní retroaktivitě, která je, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3033/2005 ze dne 22. 8. 2007, v oblasti občanského práva přípustná. Jde o důsledek aplikace zásady smluvní autonomie.
Stěžovatel s takovým posouzením věci nesouhlasil. Rozhodnutí odvolacího soudu proto napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 5457/2014-317 ze dne 25. 6. 2015 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel se dále obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti obecným soudům vytýkal, že svá rozhodnutí neodůvodnily úplně a přesvědčivě, čímž nedostály principům spravedlivého procesu. Obecné soudy v prvé řadě přehlížely jeho argumenty, podle nichž je připuštění zpětných účinků dodatku smlouvy v rozporu se zásadou legitimního očekávání postupu orgánu veřejné moci a zásadou předvídatelnosti práva. Stěžovatel poukazoval na to, že v době vzniku sporného nároku vycházela odborná veřejnost i ustálená soudní praxe (stěžovatel zmiňoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 331/2006 ze dne 12. 10. 2006 a sp. zn. 32 Odo 705/2005 ze dne 15. 6. 2006) ze zásady zákazu smluvní retroaktivity, resp. možnost smluvní retroaktivity byla dána jen v případě, že podobnou dohodu zákon výslovně připouštěl. V projednávané věci byl přitom smluvní vztah mezi účastníky regulován veřejnoprávními předpisy, zejména zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), který nic takového neupravoval. Ke změně náhledu na danou právní otázku došlo pak až v roce 2007, vydáním obecnými soudy citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. K němu ovšem nelze přihlížet, aniž by byl porušen zákaz retroaktivního výkladu formulovaný v nálezech Ústavního soudu, např. sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 a sp. zn. I. ÚS 520/06 ze dne 23. 1. 2008. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy nesprávně posoudily vzájemný vztah dodatku smlouvy a ceníku zemního plynu, na který smlouva odkazovala. Stěžovatel tvrdil, že žádné ze smluvních ujednání o ceně plynu obsažených v čl. V dodatku č. 2006/1 nepředstavuje právní důvod pro zaplacení vedlejší účastnicí uplatněného nároku, neboť ani jedna ze čtyř v dodatku uváděných složek cen a popis její konstrukce nezahrnuje jakékoli zpoplatnění překročení denní rezervované kapacity. Povinnost k této úplatě nebyla tedy mezi účastníky výslovně sjednána, přičemž v tomto směru považoval stěžovatel za nepodstatné, zda takový poplatek byl obsažen v ceníku vedlejší účastnice. Absenci konkrétního smluvního ujednání v právním vztahu mezi účastníky nebylo dle stěžovatele možno nahrazovat ani odkazem na existenci cenové regulace. Stěžovatel závěrem podrobil kritice postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti podaného dovolání, který podle něj trpěl přehnaným formalismem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není důvodná.
Úvodem Ústavní soud poznamenává, že již samotné argumenty návrhu, jimiž stěžovatel podložil svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatel předkládá svoje vlastní názorové konstrukce, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k tomu, že žalobě vedlejší účastnice bylo vyhověno, logicky a srozumitelně zdůvodnily.
Stran tvrzení stěžovatele o porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a s ním souvisejícího principu důvěry občana v právo, Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že námitky týkající se změny interpretace určité otázky na základě změny judikatury nelze považovat za porušení právní jistoty stěžovatele, a to s ohledem na skutečnost, že judikatura i výklad určitých právních pojmů se neustále přirozeně vyvíjí a v průběhu doby mění (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2812/09 ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2153/14 ze dne 18. 3. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, podpořená právní doktrínou, hovoří o tom, že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový právní názor aplikovat též na řízení již běžící, tedy do jisté míry retrospektivně (blížeji viz Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, str. 161). Zejména v oblasti soukromého práva by jiný postup mohl zasáhnout do práv druhé strany sporu. K čisté prospektivitě změny, kdy se tato na projednávaný případ nevztáhne, lze přistoupit výjimečně, pokud by aplikace nového právního názoru byla pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdá [viz nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].
O takový případ se však v nyní souzené věci dle názoru Ústavního soudu nejedná, a to z prostého důvodu, že rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3033/2005 ze dne 22. 8. 2007 ke změně konstantní judikatury nedošlo. Jak upozornil již dovolací soud, stěžovatelem citovaná rozhodnutí kromě toho, že byla vydána ve skutkově i právně odlišných věcech, nelze interpretovat způsobem, jakým činí stěžovatel. Podle dovolacího soudu uvedená rozhodnutí naopak smluvní retroaktivitu připouští, pokud není v rozporu s kogentní normou.
Neobstojí ani polemika stěžovatele se závěry obecných soudů v otázce existence ujednání o platbě za překročení denní rezervované distribuční kapacity dodávky zemního plynu v dodatku č. 2006/1 ke smlouvě "V" o prodeji a nákupu zemního plynu - kategorie velkoodběratel ze dne 14. 3. 2003. Z rozhodnutí obecných soudů nelze dovozovat, že by inkriminované ujednání o ceně plynu obecné soudy interpretovaly způsobem, který by vykročoval z obsahu obvyklých výkladových metod, jimiž se zjišťuje obsah právních úkonů. V tomto ohledu stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na soudní ochranu dokládaly. Skutečnost, že stěžovatel s úvahami obecných soudů nesouhlasí, samo o sobě porušení principů ústavnosti nepředstavuje.
Ústavní soud nesdílí rovněž výhrady stěžovatele vůči postupu Nejvyššího soudu při zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází na řadu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí dovolacího soudu vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl.
Pro úplnost je možno dodat, že výtka stěžovatele, podle které ho odvolací soud nesprávně zatížil důkazním břemenem ohledně určení přesné výše žalovaného nároku, přípustnost dovolání způsobilá založit nebyla. Důkazním břemenem (vyplývajícím z §120 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení. Důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 762/2001 ze dne 28. 2. 2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86). V projednávané věci nicméně odvolací soud nerozhodl v neprospěch stěžovatele na základě závěru, že neunesl důkazní břemeno, nýbrž proto, že na podkladě vedlejší účastnicí předložených dokumentů neměl pochybnost o správnosti vedlejší účastnicí aplikovaného výpočtu požadované částky, který stěžovatel, svou blíže neodůvodněnou námitkou o vadnosti výpočtu, relevantním způsobem nezpochybnil.
Vzhledem k výše uvedenému nelze tedy konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto Ústavní soud jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dlužno podotknout, že přestože stěžovatel napadl svou ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů jako celek (en bloc), důvod odmítnutí ústavní stížnosti se vztahuje pouze k té části jejich rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici jistinu ve výši 346 062 Kč. Ve zbývající části by byl Ústavní soud nucen odmítnout ústavní stížnost jako návrh nepřípustný (s ohledem na dílem zrušující rozhodnutí odvolacího soudu).
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pak předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), který byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu