ECLI:CZ:US:2017:4.US.2982.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2982/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hajdy, t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, se sídlem kanceláře Karola Śliwky 621/5, 733 01 Karviná - Fryštát, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2016 č. j. 0 Nt 21170/2016 - 19 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016 č. j. 1 To 211/2016 - 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, které z obsahového hlediska splňuje formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, konkrétně usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti lze zjistit, že stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadená usnesení porušují jeho základní práva, jak jsou zaručena Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Konkrétně namítá, že došlo k zásahu do jeho práva zvolit si obhájce a práva na bezplatnou obhajobu jak je zaručeno ustanovením čl. 40 odst. 3 Listiny a do práva na právní pomoc jak je zaručeno ustanovením čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel současně namítá zásah do práva vlastnit majetek, jak plyne z ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a napadených usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V odůvodnění svého usnesení okresní soud uvedl, že stěžovatel je dle jeho zjištění v současné době nemajetný, avšak vzhledem k odůvodněnému předpokladu, že by v budoucnu mohl získat legální zdroj příjmů, nesplňuje podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že si je vědom toho, že stěžovatelovy majetkové a finanční poměry neumožňují okamžitě poskytnout finanční prostředky zvolenému obhájci, avšak současně neexistují důvody, které by bránily tomu, aby v budoucnu náklady za obhajobu uhradil. Vzhledem k věku stěžovatele nepovažuje krajský soud jeho momentální životní a finanční situaci za definitivní.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy zjevně nepochopily podstatu a smysl institutu práva na bezplatnou obhajobu a současně zdůrazňuje, že primárně jde o práva obhájce na odměnu za práci. Stěžovatel je přesvědčen, že ze zákona lze vyčíst, že pokud obviněný osvědčil nedostatek prostředků na obhajobu, rozhodne soudce tak, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Podle jeho názoru tam nic není o výdělečném potenciálu do budoucna, navzdory usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel uvádí, že stávající judikatura Ústavního soudu není výkladem práva, nýbrž nepřípustným rozšířením možnosti státu manipulovat s trestním řízením a s právy obviněného na obhajobu. Má tak nakonec dojít k tomu, že v rozporu se zněním zákona, Listiny i Úmluvy, nárok na bezplatnou obhajobu nemusí být přiznán, čímž je právo na obhajobu zcela zásadním způsobem potlačeno. Stěžovatel se domnívá, že v takových případech se obhájce stává tím, kdo má místo státu chránit práva obviněných a současně je povinen vykonávat tuto činnost a svou profesi bez nároku na odměnu. Napadaná soudní usnesení jsou tak dle stěžovatele v rozporu s právem na svobodnou volbu obhájce a odnímají obhájci právo na odměnu, plynoucí z principu legitimního očekávání nabytí majetku, jak plyne z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel pak uzavírá, že stávající situace vytváří nedůstojnost ve vztahu mezi stěžovatelem a obhájcem a straní orgánům činným v trestním řízení, kterým více vyhovuje obhájce ustanovený než zvolený.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podaná ústavní stížnost slouží stěžovateli především k polemice se závěry obsaženými v judikatuře Ústavního soudu, případně k hájení práv obhájce na odměnu, avšak obsahuje již méně argumentace stran zásahu do jeho základních práv a svobod. Součástí práva na obhajobu je mimo jiné právo obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu v případě, že si pro svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby. Podmínky pro její přiznání určuje ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, přičemž podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka jeho interpretace a aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci, včetně tzv. majetkové potenciality, tedy včetně možností opatřit si peníze v budoucnu zákonným způsobem. Ústavní soud však v těchto případech zaujímá zjevně zdrženlivý postoj (viz např. nedávná usnesení sp. zn. III. ÚS 3767/16 ze dne 17. 1. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 3748/16 ze dne 20. 12. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3652/16 ze dne 29. 11. 2016 a rozhodnutí v nich citovaná). Na jeho základě Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, je v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud má pravomoc pouze posoudit, zda nedošlo k vybočení (excesu) z rámce daného ústavním pořádkem České republiky. Ve svém posuzování Ústavní soud zastává názor, že rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není (viz např. shora citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 3652/16 případně usnesení sp. zn. II. ÚS 3510/16 ze dne 22. 11. 2016), což je skutkovou podstatou i nyní projednávaného případu. Obecné soudy v projednávaném případě postupovaly zcela v mezích svěřených jim ústavním pořádkem České republiky a nijak nezasáhly základní práva stěžovatele.
Co se týče dalších argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit vztah mezi obhájcem a stěžovatelem, ani vyjadřovat se k úrovni právní pomoci poskytované zvoleným případně ustanoveným obhájcem, jejíž rozdílnou kvalitu stěžovatel zdůrazňuje. Tímto hodnocením by vykročil z mezí stanovených mu Ústavou České republiky. V daném případě rovněž nejsou posuzována práva obhájce, neboť zde vystupuje jako zástupce stěžovatele a nikoli jako stěžovatel sám. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná, že osudy obviněného a obhájce tvoří do určité míry jeden celek, nelze z toho usuzovat, že bylo možné zaměnit stěžovatele a jeho právního zástupce, resp. jejich ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud také připomíná, že nemá pravomoc podávat tzv. legální výklad, který po něm stěžovatel požaduje, neboť mu zákon či Ústava České republiky tuto pravomoc nesvěřují.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu