ECLI:CZ:US:2017:4.US.3084.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3084/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Š. N., t. č. ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2016, č. j. 7 Tdo 881/2016-53, Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2016, sp. zn. 8 To 13/2016, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 41 T 13/2014-921, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, v čl. 37 odst. 3, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovněž v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 41 T 13/2014-641, byl stěžovatel uznán vinným z pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, dále k trestu propadnutí věci a k povinnosti zaplatit poškozeným v rozsudku specifikované částky na náhradu škody a nemajetkové újmy. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 8 To 26/2015, tak, že zrušil výrok o trestu i náhradě škody, nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let do věznice s ostrahou a uložil zaplatit jedné poškozené na náhradu škody uvedenou částku. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. září 2015, č. j. 7 Tdo 863/2015-46, tak, že zrušil rozsudky Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze, i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Následně tak byl výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze stěžovatel shledán vinným z pokusu spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, k trestu propadnutí věci a k povinnosti zaplatit třem poškozeným v rozsudku specifikované částky na náhradu škody a nemajetkové újmy. Odvolání stěžovatele i státního zástupce proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před soudy všech stupňů a poukazuje na to, že původní rozhodnutí o vině a trestu byla zrušena dovolacím soudem pro nesprávné právní posouzení jednání, kterého se dopustil. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se pokusil zavraždit svoji bývalou manželku i další osobu, která jeho útok přerušila a odvrátila. Podle Nejvyššího soudu však jednání, kterého se stěžovatel dopustil vůči své bývalé manželce, není možno s ohledem na okolnosti, za nichž k nim došlo, jako pokus trestného činu vraždy posoudit. V novém rozhodnutí tak Městský soud v Praze stěžovatele odsoudil jen pro pokus o vraždu druhé osoby. Stěžovatel je však přesvědčen, že jeho úmysl nelze dovodit ani u druhé osoby, neboť okolnosti potyčky nebyly podle něj fakticky objasněny, a proto měly soudy rozhodnout s ohledem na zásady in dubio pro reo a presumpce neviny v jeho prospěch. V řízení nebylo dostatečně prokázáno, jak k bodnutí poškozeného došlo; tyto nejasnosti představují zásadní rozpory, které měly být v rozhodování zohledněny. Soudy tedy při zjišťování úmyslu vycházely z následku jednání, což však nemůže nahradit zjištění subjektivní stránky jednání pachatele. Mělo by být rovněž zohledněno následné chování stěžovatele, který se snažil krvácení poškozeného zastavit; jeho jednání tedy nemělo být posouzeno jako pokus o trestný čin vraždy (§140 trestního zákoníku), ale pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví (§145 trestního zákoníku) nebo zabití (§141 trestního zákoníku). S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelná a současně bylo porušeno právo na rovnost i na obhajobu a navrhuje, aby napadená rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i rozhodnutí předcházejících, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud nepředstavuje běžnou další instanci v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Dovolací soud rušil původní rozsudky za situace, kdy měl útok na poškozeného a jeho právní zhodnocení za dostatečně objasněný i prokázaný a pochybení shledal pouze ve vztahu k hodnocení útoku na poškozenou - za této situace byly právní závěry o pokusu o zvlášť závažný zločin vraždy na více osobách neopodstatněné.
V novém rozhodování se tedy nalézací soud zaměřil na posouzení jednání stěžovatele proti poškozené a dospěl k závěru, že stěžovatel spáchal přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a/nebo přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku a/nebo výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Vzhledem k jednočinnému souběhu těchto trestných činů se zvlášť závažným zločinem vraždy došlo k jejich konzumpci. Otázkou subjektivní stránky stěžovatele, použitého nože či průběhem střetu, se soudy zabývaly dostatečně a jejich závěry v napadených rozhodnutích obstojí ve světle tvrzených dotčených práv stěžovatele. Z rozsudku Městského soudu v Praze je patrné, že se vypořádal s jednáním stěžovatele ve světle zásad presumpce neviny a in dubio pro reo.
Soudy se tedy opakovaně zabývaly jednáním stěžovatele a jeho právním zhodnocením; opakovaně přitom dospěly (ve vztahu k poškozenému) k témuž závěru, s nímž však stěžovatel, i s ohledem na průběh řízení před soudy, není spokojen. Tato nespokojenost sama však nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že soudy zasáhly do základních práv. Soudy se věcí důkladně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu