ECLI:CZ:US:2017:4.US.3201.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3201/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Sisáka, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Pplk. Sochora 4/1391, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2016 sp. zn. 11 To 70/2016 a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 6. 2016 č. j. VZV 2/2016-2538, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
Stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadená usnesení porušují jeho základní práva a svobody. Konkrétně stěžovatel tvrdí zásah do práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatel namítá zásah do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného a soukromého života, jak je zaručeno ustanovením čl. 10 odst. 2 Listiny a porušení základního práva na ochranu základních práv a svobod soudní mocí plynoucího z ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel je také přesvědčen, že napadenými usneseními došlo k porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, tedy že státní moc lze uplatňovat pouze v zákonných mezích. Stěžovatel namítá, že vrchní soud a vrchní státní zastupitelství postupovaly v rozporu se zásadami vyjádřenými v ustanovení čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny, tedy že nerespektovaly zachování jeho základních práv a svobod a ani nešetřily jejich podstatu a smysl.
Z ústavní stížnosti a napadených usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro několik trestných činů. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 1. 2016 č. j. 4 Nt 506/2016-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 2. 2016 č. j. 14 To 52/2016-65, byl stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vzat do vazby. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství rozhodl dne 6. 4. 2016 podle ustanovení §73b odst. 4 trestního řádu, že důvod vazby stěžovatele ve smyslu ustanovení §67 písm. b) trestního řádu pominul. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství usnesením ze dne 19. 4. 2016 č. j. VZV 2/2016-1759 podle ustanovení §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky za vazbu stěžovatele a podle ustanovení §73a odst. 3 trestního řádu za použití ustanovení §73 odst. 4 trestního řádu rozhodl, že se stěžovateli ukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
Státní zástupce vrchního státního zastupitelství usnesením ze dne 25. 4. 2016 rozhodl, že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu, a to za současného přijetí peněžité záruky podle ustanovení §73a odst. 1 trestního řádu, za současného stanovení dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem [ustanovení §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu] a za současného uložení předběžného opatření spočívajícího v zákazu styku s dlužníkem, věřiteli a insolvenčním správcem ve věci insolvenčního řízení dlužníka spol. Via Chem Group a. s. a osobami za dlužníka, věřitele a insolvenčního správce jednajícími [ustanovení §73 odst. 1 písm. d) trestního řádu za použití ustanovení §88d odst. 1 trestního řádu]. Proti tomuto usnesení státního zástupce podal stěžovatel stížnost, o níž vrchní soud dne 13. 6. 2016 rozhodl tak, že usnesení státního zástupce zrušil toliko v samostatném výroku o uložení předběžného opatření. Vrchní soud současně státnímu zástupci uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupce proto v souladu s ustanovením §71 odst. 1 trestního řádu přezkoumal, zda stále trvá důvod vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. c) trestního řádu a zda lze vazbu z tohoto důvodu nahradit některým z opatření ve smyslu ustanovení §73 a §73a trestního řádu. Podle státního zástupce stále trvá důvodná obava, že by stěžovatel mohl ze své pozice i nadále opakovat trestnou činnost, pro níž je trestně stíhán. Proto vydal ústavní stížností napadené usnesení, kterým stěžovateli uložil předběžné opatření zákazu styku s určitými osobami.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že se státní zástupce držel pokynů, které mu vrchní soud uložil a posoudil, zda stále trvají důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud se také ztotožnil se závěrem, že uložení předběžného opatření vyžaduje ochrana zájmů společnosti. Podle vrchního soudu také státní zástupce ve výroku ústavní stížností napadeného usnesení dostatečně konkretizoval, na které osoby a v jakém rozsahu předběžné opatření dopadá.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předběžné opatření spočívající v zákazu styku s určenými osobami (ustanovení §88d trestního řádu) vyslovené v ústavní stížností napadeném usnesení vrchního státního zastupitelství je nepřípustným rozšířením zákonného účelu tohoto institutu k tíži stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že státní zástupce volbou opatření nahrazujících vazbu porušil zásady právního státu, neboť s ní spojil jiné důvody než ty, které svědčily tzv. vazbě útěkové [ustanovení §67 písm. a) trestního řádu] a vazbě předstižné [ustanovení §67 odst. c) trestního řádu]. Stěžovatel se domnívá, že uložení zákazu styku s určitými osobami ve smyslu ustanovení §88d trestního řádu, se váže pouze k tzv. koluzní vazbě [ustanovení §67 písm. b) trestního řádu]. Uložením předběžného opatření bez spojitosti s důvody koluzní vazby měl státní zástupce postupovat v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, kterou musí být veřejná správa bezpodmínečně vázána.
Stěžovatel dále uvádí, že mezi osobami dotčenými zákazem je i jeho manželka a otec. Zákaz styku s nimi jednoznačně - dle názoru stěžovatele - vede k porušení práva na rodinný a soukromý život. Navíc je tím, vzhledem k charakteru vymezených osob v předběžném opatření, ohrožen účel insolvenčního řízení. Rozhodnutí je dle názoru stěžovatele neurčité a nepřezkoumatelné a tyto vlastnosti se projevují přímo ve výroku. V usnesení vrchního státního zastupitelství nejsou uvedeny individuálně určené osoby, s nimiž je stěžovateli zakázán styk, a usnesení tak lze aplikovat k jeho tíži. V tomto směru stěžovatel dále namítá, že takový výrok je nevykonatelný. Stěžovatel je také přesvědčen, že zcela pominuly důvody pro tzv. útěkovou vazbu a pokud se na ni státní zastupitelství stále odvolává, zatěžuje své rozhodnutí vadou, neboť je nepřezkoumatelné.
Stěžovatel také zastává názor, že ústavní stížností napadená usnesení zasahují do jeho práva na obhajobu, neboť pro omezení styku s určenými osobami nemůže využít všech zákonných prostředků v přípravě obhajoby. Stěžovatel zdůrazňuje, že zejména zákaz styku se spoluobviněnými vede zcela jednoznačně k porušení jeho práva na obhajobu.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud při posuzování předběžných opatření, kam lze nepochybně řadit i zákaz styku s určitými osobami ve smyslu ustanovení §88d trestního řádu, zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí této povahy jsou sice v určitých případech s to zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, avšak vzhledem k dočasnosti jimi prováděné úpravě právních vztahů (resp. práv a povinností), je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě extrémního zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případě není pochyb o tom, že rozhodnutí o vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (viz ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny) a bylo vydáno příslušným orgánem v rámci jeho působnosti (viz ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny). Stěžovatel namítá, že napadené usnesení bylo projevem svévole, která se promítla také do formálních a obsahových vad usnesení vrchního státního zastupitelství a vrchního soudu (nepřezkoumatelnost, neurčitost a nevykonatelnost). Tento názor Ústavní soud nesdílí.
Ustanovení §88d trestního řádu bylo do trestního řádu vneseno ustanovením §51 bod 25 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Přestože v důvodové zprávě k tomuto zákonu je zmíněn vztah mezi předběžnými opatřeními a domácím násilím, nelze z ní nijak vyčíst, že by se k tomuto typu trestné činnosti pojila výlučně. To odpovídá také jejímu textovému znění. Rovněž tak ani z důvodové zprávy, ani ze samotného znění ustanovení §88d trestního řádu není patrné, že by se zákaz styku s určitými osobami pojil pouze s tzv. koluzní vazbou, jak namítá stěžovatel, ale naopak je zdůrazněna také ochrana oběti, či potenciální oběti. To ostatně Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. II. ÚS 2930/16 ze dne 25. 10. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Postup vrchního státního zastupitelství a vrchního soudu tak plně odpovídá zákonné úpravě trestního řádu a nejde tak o nepřípustné rozšiřování institutu zákazu styku s určitými osobami k tíži stěžovatele. Výklad, který přecházel aplikaci ustanovení §88d trestního řádu, tak respektoval požadavky jazykového i teleologického výkladu a nijak nekoliduje s tzv. ústavně konformním výkladem vyžadovaným důrazem na ochranu základních práv a svobod jednotlivců. Námitky stěžovatele tak Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněné.
Totéž se týká také namítané neurčitosti, nepřezkoumatelnosti a nevykonatelnosti napadených usnesení. To, že v usnesení vrchního státního zastupitelství nejsou uvedeny individuálně ztotožněné osoby, kterých se zákaz dotýká, ještě neznamená, že jde o neurčitost. Přílišné lpění na konkrétním a individualizovaném vyjmenování všech zahrnutých osob by naopak představovalo nepřípustný formalismus, který by mohl dané předběžné opatření vyloučit z běžného používání. To samozřejmě neznamená, že přípustná jsou jakákoli obecná určení chráněných osob. Vždy je nezbytné pečlivě vážit mezi ochranou práv a svobod obviněného a veřejnými zájmy, s důrazem na co možná nejmenší zásah do základních práv a svobod obviněného. V tomto rámci, který respektuje základní práva a svobody obviněných a respektuje individuální charakter projednávaného případu, se usnesení vrchního státního zastupitelství pohybuje.
Ústavní soud v této souvislosti také připomíná, že práva stěžovatele jsou chráněna ustanovením §88n trestního řádu, kde zejména odst. 2 obsahuje možnost změnit nebo zrušit předběžné opatření, pokud je jeho výkon nemožný nebo jeho plnění nelze na obviněném spravedlivě požadovat nebo není nezbytně nutné v původně stanoveném rozsahu. Dále ustanovení §88n odst. 3 trestního řádu dává stěžovateli (obviněnému) možnost kdykoli požádat o zrušení předběžného opatření.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu