ECLI:CZ:US:2017:4.US.3304.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3304/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Čuby, zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou, se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 22 Cdo 2683/2014-210, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014 č. j. 69 Co 455/2009-188, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti a) Obvodního soudu pro Prahu 5, b) Romana Schustera a c) Vendulky Schusterové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 4. října 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Jan Čuba (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále tvrdí, že napadenými rozhodnutími byly porušeny článek 9 odst. 3 a článek 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 9. července 2009 č. j. 25 C 93/2006-111 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. X1 o výměře 376 m2, druh pozemku travnatý porost, a parc. č. X2 o výměře 117 m2, druh pozemku zastavěná plocha, vyznačených na geometrickém plánu Ing. Petra Vyskočila ze dne 27. února 2008, č. 5/2008, zapsaných na listu vlastnictví č. Y1 a č. Y2 pro obec Praha, katastrální území Řeporyje (dále jen "sporné pozemky").
2) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v roce 1941 uzavřeli právní předchůdci žalovaných, manželé František a Františka Maršíkovi, s právní předchůdkyní a babičkou žalobce, Annou Podzemskou, dvě trhové smlouvy. V roce 1947 uzavřeli manželé František a Františka Maršíkovi s Annou Podzemkou další trhovou smlouvu, na jejímž základě mohli manželé Maršíkovi nabýt dojmu, že zakoupili od Anny Podzemské část sporných pozemků. Uzavřená trhová smlouva však neobsahovala všechny podstatné náležitosti, a nebyla tedy platným právním úkonem. V 50. letech 20. století se staly sporné pozemky, společně s dalšími, součástí většího oploceného celku (o rozloze 1 715 m2) a byly stále užívány manžely Maršíkovými. V roce 1960 manželé Maršíkovi převedli na svého syna Josefa Maršíka a snachu Jindřišku Maršíkovou kupní smlouvou pozemky, které byly součástí oploceného celku, včetně sporných pozemků. Rozsah oplocení celku se nijak nezměnil. V kupní smlouvě z roku 1960 nebyla nijak specifikována výměra převáděných pozemků. Následně byly sporné pozemky (mimo jiné) převedeny v roce 1993 manžely Maršíkovými na manžele Lubasovi a v roce 2000 manžely Lubasovými na žalované. Právní předchůdkyně a matka žalobce, paní Běla Čubová, se o sporné pozemky začala zajímat po vypracování geometrického plánu v roce 1997, respektive až v roce 2001. Na tomto základu soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdci žalovaných drželi sporné pozemky od roku 1947, nejpozději však od roku 1960, v dobré víře. S ohledem na délku oprávněné držby sporných pozemků, trvající více než deset let, dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní předchůdci žalovaných nabyli vlastnictví sporných pozemků vydržením. Z tohoto důvodu neshledal žalobu důvodnou.
3) K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále také jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. ledna 2010 č. j. 69 Co 455/2009-132 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
4) Dovolání žalobce Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 22. srpna 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 odmítl jako nepřípustné.
5) Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu podal žalobce v roce 2012 první ústavní stížnost. Nálezem ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/2012 Ústavní soud konstatoval, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2010 č. j. 69 Co 455/2009-132, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010, bylo porušeno právo stěžovatele (žalobce) na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
6) V odůvodnění svého kasačního nálezu Ústavní soud uvedl, že obecné soudy se v dané věci dopustily ústavně nepřípustné libovůle, neboť dostatečně nereflektovaly judikaturou stanovená kritéria pro posouzení naplnění podmínek vydržení. Tím porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Úkolem odvolacího soudu následně bylo v intencích odůvodnění kasačního nálezu znovu zvážit, zda právní předchůdci žalovaných oprávněně drželi a vydrželi sporné pozemky, resp. zda v dané věci převažují skutečnosti svědčící pro dobrou víru právních předchůdců žalovaných, anebo naopak skutečnosti jejich dobrou víru zpochybňující.
7) Rozsudkem ze dne 26. února 2014 č. j. 69 Co 455/2009-188 Městský soud v Praze opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se podrobně zabýval jednotlivými kritérii rozhodnými pro posouzení dobré víry právních předchůdců žalovaných, tak jak je formuloval ve svém kasačním nálezu Ústavní soud. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdci žalovaných nabyli spoluvlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením.
8) Dovolání žalobce Nejvyšší soud v pořadí druhým usnesením ze dne ze dne 29. června 2016 č. j. 22 Cdo 2683/2014-210, odmítl jako nepřípustné.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti poukazuje na jednotlivá kritéria, která Ústavní soud vymezil ve svém kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 4365/2012, s tím, že obecné soudy se s těmito údajně nijak nevypořádaly. V opačném případě by totiž musely dospět k závěru, že právní předchůdci žalovaných nebyli v dobré víře, tím pádem nemohli vydržet sporné pozemky a tyto následně platně převést. V tomto směru se prý obecné soudy nijak nezabývaly tím, že žalovaní předložili v řízení před soudem prvního stupně neplatnou kupní smlouvu z roku 1946 (správně trhovou smlouvu z roku 1947).
Stejně tak obecné soudy dle stěžovatele dostatečně nereflektovaly skutečnost, že vydržení představuje mimořádný způsob nabytí vlastnictví, protože současně znamená zánik dosavadního vlastnického práva jiného subjektu. Z tohoto důvodu je třeba podmínky vydržení posuzovat velmi přísně, čemuž odpovídá i právní úprava obsažená v ustanoveních §134, §129 a §130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013. Stěžovatel zdůrazňuje, že institut vydržení nemovitosti byl do zákona č. 40/1964 Sb. navrácen až novelou z roku 1983. V období od roku 1961 - 1983 v československém právním řádu vůbec nebyl zakotven.
Následně stěžovatel velmi podrobně popisuje situaci, v níž se v období mezi lety 1948 a 1989 nacházela jeho matka Běla Čubová a babička Anna Podzemská (právní předchůdkyně stěžovatele). Poukazuje na skutečnost, že k "zaplocení" jejich pozemků ze strany třetích osob došlo v několika případech. Nepřicházelo však v úvahu, že by na sebe právní předchůdkyně stěžovatele mohly upozorňovat tím, že by vyzývaly soukromou osobu, aby od nich zaplocené pozemky vykoupila, neboť matka i babička stěžovatele byly v roce 1950 prohlášeny za kulaky. I přesto se však právním předchůdkyním stěžovatele podařilo některé případy "zaplocení' pozemků vyřešit dohodou (odkoupením těchto pozemků nebo odstraněním plotu). V případě manželů Josefa a Jindřišky Maršíkových však v roce 1964 došlo při tzv. obnově operátu evidence nemovitostí "chybou v šetření vlastnických hranic a v rozporu s pozemkovou knihou" k zapsání vlastnictví k oploceným pozemkům (včetně sporných pozemků), které od roku 1960 užívali manželé Maršíkovi. Tím došlo k rozšíření původně odkoupených pozemků z 866 m2 na 1 715 m2, tedy bezmála o sto procent.
Stěžovatel podrobně popisuje vývoj majetkoprávních vztahů po roce 1989, kdy se jeho matce podařilo získat zpět sousední zemědělské pozemky, na nichž dříve hospodařilo JZD Chýně a následně nástupnická obchodní společnost Agras, a. s. Dle stěžovatele se jeho matka snažila až do své smrti zjednat v jejich majetkoprávních vztazích řád.
Stěžovatel dále uvádí okolnosti setkání, během něhož mu měli žalovaní předložit kopii ujednání, na jehož rubu měly být údajné splátky, které během roku 1946 spláceli manželé František a Františka Maršíkovi jistému panu Dvořákovi, údajnému vlastníku sporných pozemků. Stěžovatel předestírá svoji verzi vzájemných ujednání mezi panem Dvořákem, manželi Františkem a Františkou Maršákovými a svou babičkou paní Annou Podzemskou, kterou označuje za "o dost věrohodnější, než závěry nalézacích soudů". Na jejich základě manželé František a Františka Maršíkovi koupili od paní Anny Podzemské část jejích pozemků (o výměře 866 m2), přičemž sporné pozemky přislíbili vykoupit později. K tomu však již nedošlo a manželé Maršíkovi začali užívat sporné pozemky bez souhlasu Anny Podzemské.
Závěrem stěžovatel dodává, že před zahájením řízení před soudem prvního stupně nabídl žalovaným smír v podobě prodeje sporných pozemků za poloviční cenu dle tehdy platné cenové mapy. Na nabídku smíru však žalovaní nereagovali. V současné době mají sporné pozemky hodnotu 2 500 000 Kč.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Předmětem řízení před Ústavním soudem je v projednávané věci posouzení, zda obecné soudy v dalším řízení o odvolání stěžovatele postupovaly v intencích odůvodnění předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu. Úkolem obecných soudů bylo především náležitě se vypořádat s ustálenou rozhodovací praxí týkající se posouzení otázky existence dobré víry na straně držitele a případně i splnění podmínek pro vydržení sporných pozemků právními předchůdci žalovaných.
Ústavní soud v tomto duchu přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, načež dospěl k závěru, že tato nevykazují žádné ústavněprávně relevantní deficity, jako jsou přepjatý formalismus či nepřípustná svévole. Napadená rozhodnutí jsou podrobně, pečlivě a přesvědčivě odůvodněna; obecné soudy postupovaly při posouzení otázky dobré víry právních předchůdců žalovaných a vydržení sporných pozemků tak, jak jim uložil Ústavní soud ve svém kasačním nálezu. V tomto směru proto jejich rozhodnutí Ústavní soud nemá čeho vytknout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především brojí proti závěru obecných soudů o existenci dobré víry na straně manželů Josefa a Jindřišky Maršíkových.
Uvedenou otázkou se však odvolací soud opakovaně ve svém odůvodnění zabýval. Zdůraznil přitom, že Josef a Jindřiška Maršíkovi na základě kupní smlouvy z roku 1960 odkoupili od Františka a Františky Maršíkových (tj. od svých rodičů, resp. tchána a tchýně) oplocené pozemky [jejichž součástí byly i sporné pozemky], které byly v této smlouvě specifikovány pouze na základě parcelních čísel, bez uvedení výměry, a které dlouhodobě a nerušeně užívali jako oplocený funkční celek manželé František a Františka Maršíkovi.
V tomto směru se odvolací soud rovněž zabýval otázkou, zda dobrou víru Josefa a Jindřišky Maršíkových nezpochybňovala skutečnost, že nabývali oplocené pozemky od osob sobě blízkých a za úplatu. Odvolací soud konstatoval, že z ustálené rozhodovací praxe se nepodává závěr, že v případě úplatného nabytí od osob blízkých by měly nabyvatelé postupovat obezřetněji ohledně rozsahu nabývaného majetku (než v případě bezúplatného nabytí od takových osob). Ostatně právě skutečnost, že František a Františka Maršíkovi užívali oplocené pozemky nerušeně několik let, a že kupní smlouva neobsahovala výměru těchto pozemků, nemohla dle odvolacího soudu vést k tomu, že by Josef a Jindřiška Maršíkovi měli postupovat v případě koupě oplocených pozemků obezřetněji. Z obsahu spisu, ani z tvrzení stěžovatele se dle odvolacího soudu nepodával žádný důvod, pro který by Josef a Jindřiška Maršíkovi měli iniciativně zkoumat nabývací titul Františka a Františka Maršíkových či katastrální mapu.
Tvrdil-li stěžovatel, že manželům Josefovi a Jindřišce Maršíkovým muselo být známo ujednání s panem Dvořákem z roku 1946, konstatoval odvolací soud, že takové tvrzení stěžovatel prvně vznesl až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. ledna 2010 č. j. 69 Co 455/2009-132, pročež jde o nepřípustné novum, ke kterému odvolací soud nemohl přihlédnout s ohledem na princip neúplné apelace, kterým je ovládáno odvolací řízení (§205a o. s. ř.). Nadto však odvolací soud zdůraznil, že kupní smlouva z roku 1960 uvedené ujednání nijak nezmiňuje. Manželé Josef a Jindřiška Maršíkovi proto neměli jakýkoliv důvod zabývat se existencí takové listiny, jako případným nabývacím titulem.
Odvolací soud se na podkladu své ustálené rozhodovací praxe podrobně zabýval i kritériem poměru mezi koupenými a skutečně drženými pozemky, přičemž dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci manželé Josef a Jindřiška neporušili běžnou (obvyklou) opatrnost, neboť neměli důvod zjišťovat výměru pozemků získaných na základě kupní smlouvy z roku 1960, resp. neměli důvod domnívat se, že převáděné pozemky jsou vlastnictvím Františka a Františky Maršíkových pouze zčásti.
Stran samotné výhrady, že Josef a Jindřiška Maršíkovi měli znát obsah ujednání z roku 1946, odvolací soud uvedl, že realitě praktického života jistě odpovídá, že mezi předky a potomky při převodu nemovitosti (ať už úplatném či bezúplatném) jsou předány i související písemnosti - předchozí nabývací tituly - a to proto, aby je potomci mohli v případě potřeby ochrany svého vlastnického práva použít. Realitě praktického života však neodpovídá, aby se s těmito listinami potomci ihned iniciativně seznamovali a studovali je. Odvolací soud zdůraznil, že v případě převodu nemovitostí dlouhodobě a nerušeně užívaných osobami blízkými lze těmto osobám obecně důvěřovat. Proto nebyl dán důvod, aby manželé Josef a Jindřiška Maršíkovi aktivně zkoumali nabývací tituly svých právních předchůdců či katastrální mapy.
Stěžovatel se mýlí, tvrdí-li, že obecné soudy se nezabývaly skutečností, že žalovaní v průběhu řízení předložili kupní smlouvu z roku 1946 (správně trhovou smlouvu z roku 1947). Jak totiž správně konstatoval odvolací soud na straně 13 svého napadeného rozhodnutí, uvedená skutečnost nemohla mít na posouzení dané věci žádný vliv. Žalovaní totiž sporné pozemky nevydrželi, nýbrž koupili od manželů Lubasových, kteří je odkoupili od Josefa Maršíka a Ireny Burešové (dcery a právní nástupkyně zesnulé Jindřišky Maršíkové). Právě poslední z uvedených byli skutečně držiteli sporných pozemků, resp. pouze ve vztahu k Josefovi a Jindřišce Maršíkovým obecné soudy posuzovaly otázku existence dobré víry. Jedině v případě posledních z uvedených osob totiž mohlo dojít k uplynutí vydržecí doby.
Stěžovatel namítá, že institut vydržení byl do československého práva navrácen až novelou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. Z uvedeného zřejmě dovozuje, že do doby nezbytné k vydržení sporných pozemků Josefem a Jindřiškou Maršíkovými nelze započíst období mezi lety 1961 (správně 1964) až 1983.
Uvedenou otázkou se však zabýval již soud prvního stupně na straně 7 svého rozsudku ze dne 9. července 2009 č. j. 25 C 93/2006-111. Jeho závěr, že oprávněná držba právních předchůdců žalovaných trvala více než deset let, přitom odpovídá důvodům, které přijal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2000 sp. zn. II. ÚS 196/2000, podle něhož "do vydržecí lhůty podle §134 obč. zákoníku lze započítat i dobu držby uskutečňované před 1. lednem 1992 (tj. před novelizací obč. zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), a to i tehdy, jde-li o vydržení věci nezpůsobilé být předmětem vydržení před tímto dnem" (pozn. takovou věcí byly dle §135a odst. 2 obč. zák., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., právě pozemky). V podrobnostech lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98.
Ústavní soud proto závěr obecných soudů o tom, že manželé Josef a Jindřiška Maršíkovi (resp. pan Josef Maršík a Irena Burešová, která po smrti své matky Jindřišky Maršíkové v roce 1989 zdědila její podíl ke sporným pozemkům), právní předchůdci žalovaných, k 1. lednu 1992 nabyli vlastnictví ke sporným pozemkům vydržením, považuje za dostatečně odůvodněný a odpovídající ustálené rozhodovací praxi jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu.
K otázce (ne)zájmu právních předchůdkyň stěžovatele o sporné pozemky v období mezi lety 1948 a 1989, a po roce 1989, je třeba říci, že stěžovatel fakticky pouze rekapituluje svá předchozí tvrzení, která uplatnil již dříve v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (strana 10 rozsudku odvolacího soudu a stran 4 usnesení dovolacího soudu), která se uvedenou otázkou podrobně zabývala a k jejichž závěrům Ústavní soud nemá, čeho by dodal.
Ve vztahu ke stěžovatelem předestřené verzi obsahu vzájemných ujednání mezi Annou Podzemskou a Františkem a Františkou Maršíkovými, resp. mezi manželi Maršíkovými a panem Dvořákem Ústavní soud nemá, čeho by dodal. Uvedené úvahy stěžovatele totiž přehlížejí, že při posuzování otázky vydržení a existence dobré víry na straně držitelů posuzovaly obecné soudy vydržení a dobrou víru manželů Josefa a Jindřišky Maršíkových, nikoliv rodičů Josefa Maršíka (Františka a Františky Maršíkových). Verze předestřená stěžovatelem tak není způsobilá jakkoliv zvrátit závěr obecných soudů o tom, že manželé Josef a Jindřiška Maršíkovy se chopili držby sporných pozemků v dobré víře a že tato oprávněná držba trvala několik desítek let.
Ústavní soud na závěr dodává, že právem na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny rozumí především právo na zajištění spravedlivého soudního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Na druhou stranu však právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by účastníku garantovalo úspěch v soudním řízení, resp. právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Nelze proto považovat za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jestliže rozhodnutí vydaná v intencích kasačního nálezu Ústavního soudu neodpovídala jeho představám. Stran stěžovatelem tvrzeného zásahu do práva na ochranu a pokojné užívání vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny ve spojení s článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je třeba dodat, že nezbytným důsledkem nastoupení účinků vydržení jako složené právní skutečnosti je rovněž zánik vlastnického práva původního, resp. skutečnost, že mu již nelze poskytnout ochranu a tato ochrana přísluší plně již vlastníku novému.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu