ECLI:CZ:US:2017:4.US.334.17.1
sp. zn. IV. ÚS 334/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Bartoše, zastoupeného JUDr. Františkem Sajfertem, advokátem se sídlem Libochovice, Paříkovo náměstí 482, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2016 č. j. 6 To 26/2016-1291, obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2009 č. j. 1 ZT 373/2008-52 a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství v Ústí nad Labem, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 14. 7. 2008 č. j. ORUL 569/TČ-2008-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že označené usnesení Policie České republiky, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., je neplatné. Dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že označená obžaloba je neplatná a že "se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a v případě odvolání proti jeho rozhodnutí pak i Krajskému soudu v Ústí nad Labem zakazuje pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele".
Ústavní soud předesílá, že ve snaze vyhnout se přílišnému formalismu posoudil ústavní stížnost podle jejího obsahu, s cílem překlenout některé vady petitu. Proto také návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání a napadené obžaloby posoudil jako návrh na zrušení těchto rozhodnutí ve smyslu §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla zčásti podána po lhůtě stanovené zákonem a zčásti je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
Napadené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo vydáno dne 14. 7. 2008. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 1. 2. 2017, přičemž v mezidobí došlo k podání obžaloby, konání hlavního líčení a vydání zprošťujícího rozsudku a proběhlo odvolací řízení, v němž Krajský soud v Ústí nad Labem na základě odvolání státního zástupce zrušil zprošťující rozsudek. Je tedy zjevné, že ústavní stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání byla podána až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k napadenému usnesení policejního orgánu tedy musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný opožděně.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost tedy představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Přípustné procesní prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího trestního řízení, které až do vydání meritorního rozhodnutí samou svou existencí zaručuje průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž stěžovateli přísluší celá řada konkrétních nástrojů k ochraně jeho práv. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 179/14).
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že podání obžaloby nepředstavuje rozhodnutí o vině stěžovatele, ale je pouze jedním z řady procesních úkonů v průběhu trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 562/05 či I. ÚS 88/14), a jako takové nemůže být zásadně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posuzováním důvodnosti obžaloby by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, a to zejména trestního soudu, protože jen ten rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy). Případné námitky vůči postupu orgánů činných v trestním řízení může stěžovatel uplatnit v řízení před trestními soudy; pokud by nesouhlasil s výsledkem pravomocně skončeného řízení, byl by - za splnění všech podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně vyčerpání všech prostředku k ochraně práva) - oprávněn obrátit se na Ústavní soud se svou ústavní stížností, která teprve v tomto stadiu může být shledána přípustnou.
Ve vztahu k napadené obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem tak byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh nepřípustný.
Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvedl, že směřuje též proti označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, zabýval se Ústavní soud i tímto usnesením, přestože stěžovatel nenavrhuje jeho zrušení. I v této části však shledal ústavní stížnost nepřípustnou.
Uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, již nelze napravit v rámci soustavy soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95). Uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího však nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele. Odvolací soud zrušil prvoinstanční rozhodnutí a soudu prvního stupně uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Jde tedy jen o dílčí rozhodnutí odvolacího soudu, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež nebylo skončeno, ale dále pokračuje a stěžovatel může v jeho průběhu uplatňovat všechna svá procesní práva. Není proto možné považovat toto rozhodnutí za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3105/09, IV. ÚS 552/12 nebo III. ÚS 1362/16).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj