ECLI:CZ:US:2017:4.US.345.17.1
sp. zn. IV. ÚS 345/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vatky, zastoupeného Mgr. Martinem Řeřichou, advokátem se sídlem v Praze 10, Rybalkova 27, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016 č. j. 13 Co 302/2016-153, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti A. Obvodního soudu pro Prahu 4, a B. První konkursní, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Severozápadní II. 32/306, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 1. 2. 2017 Jiří Vatka (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 26 241 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal s poukazem na ustanovení §37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), náhrady škody vzniklé mu neuhrazením nákladů řízení, která proti němu vedla První konkursní, v. o. s. (dále jen "žalovaná"), jako insolvenční správce dlužníka CDirect s. r. o., jehož byl žalobce jednatelem.
Dne 20. 6. 2016 rozsudkem č. j. 21 C 346/2014-126 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uložil žalované zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 26 241 Kč s příslušenstvím. Odpovědnost žalované dovodil z ustanovení §37 odst. 3 insolvenčního zákona.
Dne 2. 11. 2016 rozsudkem č. j. 13 Co 302/2016-153 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce i žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 6. 2016 č. j. 21 C 346/2014-126 změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok I). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné, byť z jiných než v něm uvedených důvodů. Podle odvolacího soudu odpovědnost žalované z ustanovení §37 odst. 3 insolvenčního zákona dovodit nelze z důvodů, které specifikoval. Odpovědnost žalované může být založena (toliko) v rámci druhé (a základní) skutkové podstaty odpovědnosti insolvenčního správce za škodu podle §37 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Podání tzv. incidenčních žalob v souzené věci žalovanou podle odvolacího soudu - proti mínění soudu nalézacího - přes jejich výsledný neúspěch nelze považovat za postup rozporný s požadavky odborné péče.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 96 Ústavy České republiky.
Stěžovatel byl toho názoru, že žalovaný v řízení neprokázal, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které bylo po něm možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. Právní závěry odvolacího soudu tak dle jeho názoru byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a vycházely z čistě formalistického přístupu, bez hlubšího posouzení právní povahy věci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za neodůvodněné, svévolné a nerespektující obecná výkladová pravidla.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdil porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny nesprávným posouzením podmínek odpovědnosti insolvenčního správce odvolacím soudem.
Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a jeho závěry ohledně nesplnění podmínek pro vznik odpovědnosti insolvenčního správce dle ustanovení §37 odst. 1 insolvenčního zákona, shledal dostatečně odůvodněné a nezakládající jakýkoliv náznak tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatele, resp. svévole ze strany odvolacího soudu.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry odvolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu