ECLI:CZ:US:2017:4.US.3465.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3465/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Petra Šťastného a b) Věry Šťastné, oba právně zastoupeni Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem Huťská 1383, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016 č. j. 20 Cdo 771/2016-297, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2015 sp. zn. 22 Co 190/2015 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. února 2015 č. j. 9 C 74/2011-193, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení a Ing. Martiny Dvořákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), sepsaným stěžovateli, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. října 2016 a doplněným podáním jejich právního zástupce ze dne 24. dubna 2017 se stěžovatelé (dále též "žalobci") domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi měla být porušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Kladně (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 9 C 74/2011 občanskoprávní spor mezi žalobci manžely Ing. Petrem Šťastným a Věrou Šťastnou a žalovanou Ing. Martinou Dvořákovou o určení vlastnického práva k nemovitostem. Nalézací soud návrh na určení, že žalobci jsou vlastníky v žalobě specifikovaných pozemků, zamítl rozsudkem ze dne 4. 2. 2015 č. j. 9 C 74/2011-193.
Nalézací soud na základě dokazování dospěl k závěru, že vlastnicí pozemků je žalovaná, neboť usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 15. dubna 2008 č. j. 37 E 902/2001-220 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. června 2008 č. j. 37 E 902/2001-239 jí byl v postavení vydražitelky udělen příklep k předmětným nemovitostem za nejvyšší podání ve výši 1.666.670,- Kč. Vydražitelce byla stanovena povinnost doplatit nejvyšší podání do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí, přičemž citované usnesení okresního soudu bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009 č. j. 20 Co 477/2008-281 a nabylo právní moci dne 23. dubna 2009. Žalovaná dala příkaz k úhradě zbývající částky ve výši 1.216.670,- Kč, kdy částka 450.000,- Kč byla započtena ze složené jistiny, dne 26. června 2009 a peníze byly na účet Okresního soudu v Kladně připsány dne 29. června 2009. Žalovaná se nestala tzv. obmeškalým vydražitelem podle §336m odst. 2 o. s. ř., jak namítali žalobci.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2015 č. j. 22 Co 190/2015-237 rozhodl o odvolání podaném oběma žalobci tak, že výroky I a II napadeného rozhodnutí potvrdil a o výroku III rozhodl tak, že o náhradě nákladů řízení státu se nerozhoduje. Ve svém odůvodnění vyslovil, z jakých důvodů souhlasí s argumentací soudu prvního stupně, proč nepřisvědčil námitkám žalobců. Dle jeho konstatování ze strany nalézacího soudu nedošlo k pochybení a závěr o tom, že vlastnicí nemovitostí je žalovaná, odpovídá provedeným důkazům.
Dovolání žalobců bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016 č. j. 20 Cdo 771/2016-297, přičemž i v odůvodnění tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud vypořádává s námitkami dovolatelů ohledně otázky tzv. obmeškalého vydražitele a zaplacení podání vydražitelem po uplynutí dvouměsíční lhůty.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvávají, stejně jako v předchozím občanskoprávním řízení, na tvrzení, že žalovaná se nestala vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť nezaplatila podání ve vyměřené lhůtě dvou měsíců od právní moci usnesení o udělení příklepu. Tvrdí, že je třeba řešit situaci, jaký důsledek má nezaplacení nejvyššího podání v lhůtě uvedené v §336j o. s. ř., aniž bylo rozhodnuto o lhůtě dodatečné podle §336l o. s. ř a pokud by k rozhodnutí o dodatečné lhůtě nedošlo, mělo by dojít ke zrušení usnesení o příklepu ex lege. Stěžovatelé odkazují též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2015 sp. zn. 26 Cdo 4598/2014, v němž se okrajově otázka zaplacení nejvyššího podání vydražitelem po uplynutí stanovené lhůty též řešila.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly. V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují totožné námitky již uplatněné v předchozím řízení, na něž obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly. Stěžovatelé nepřípustně očekávají, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Námitky stěžovatelů proti interpretaci ustanovení občanského soudního řádu o lhůtě k zaplacení podání vydražitelkou nedosahují ústavněprávní dimenze. Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů žádné deficity porušující základní práva stěžovatelů.
V občanskoprávním sporu obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se argumentací žalobců, umožnily jim podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.
Je tak namístě shrnout, že stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu