ECLI:CZ:US:2017:4.US.3577.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3577/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1321/1, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. srpna 2017 č. j. 18 Co 243/2017-291 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 23. března 2017 č. j. 99 P 272/2016-240, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení a za účasti 1) Statutárního města Plzeň, nám. Republiky 1, 306 32 Plzeň a 2) J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2017, napadá stěžovatel (dále rovněž "otec") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jsou v rozporu s článkem 3 Úmluvy o právech dítěte, s článkem 10 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.¨
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 3. 2017 č. j. 99 P 272/2016-240 ve věci péče o nezletilou H. Š. a nezletilého P. Š., zastoupených Statutárním městem Plzeň jako opatrovníkem, rozhodl o návrhu otce na úpravu styku s oběma nezletilými dětmi.
Okresní soud tak v podstatě vyhověl návrhu otce, který navrhoval realizovat styk s nezletilými dětmi každý sudý týden od pátku 17.00 hod. do neděle 17.00 hod., přičemž upravil rozsah styku o hlavních letních prázdninách a zimních prázdninách s tím rozdílem, že otci uložil povinnost převzít nezletilé ke styku a po realizaci styku nezletilé děti vrátit vždy v místě bydliště matky. Soud prvního stupně tak rozhodl s odůvodněním, že nelze klást k tíži matky, aby nesla důsledky realizace styku dětí s otcem jak po časové, tak i po finanční stránce.
Otec napadl prvoinstanční rozsudek odvoláním, které směřovalo výhradně do stanovení místa předání a převzetí nezletilých dětí.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 8. 2017 č. j. 18 Co 243/2017-291 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že odvolání není důvodné. Z ustanovení §888 věta prvá nového obč. zák. lze dovodit, že povinností rodiče, který nemá děti ve výchově, je vyzvedávat děti v místě bydliště rodiče, jemuž byly svěřeny do výchovy a po realizaci styku je na stejné místo vrátit.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní úpravu styku s nezletilými dětmi, jak probíhala krátce před a po rozvodu manželství i na základě písemné dohody rodičů z roku 2015, a zdůrazňuje, že již tato dohoda byla důsledkem změny poměrů na straně nezletilých dětí a doporučení soudem ustanoveného znalce. Byla však jím i přes zkrácení rozsahu dosavadního styku akceptována. I tato písemná dohoda však obsahovala dohodnuté zabezpečení místa předání a převzetí obou nezletilých dětí před a po realizaci styku se stěžovatelem tak, že jednu cestu s nimi byla povinna zajistit matka a druhou stěžovatel. Taková dohoda vycházela především z rozdílného bydliště obou rodičů, přičemž matka bydlí v Plzni a stěžovatel v Českých Budějovicích, které jsou také místem posledního společného bydliště rodičů a jejich nezletilých dětí.
Důvodem nesouhlasu stěžovatele s "novým" uspořádáním místa předávání a převzetí nezletilých dětí ke styku je tvrzení stěžovatele, že jako dispečer vodovodní soustavy společnosti ČEVAK, a. s. má vysoce zodpovědné zaměstnání, které při střídavém směnném provozu vyžaduje jeho plnou koncentraci. Mnohahodinové cestování (14 hodin) při předávání a přebírání nezletilých dětí mezi P. a Č. pro něj znamená nepříjemné vypětí, které se následně negativně odráží po realizovaném styku i v jeho pondělním nástupu do zaměstnání.
Podle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nejlepším zájmem obou nezletilých dětí, aby jejich rodič, kterému nebyly svěřeny do péče, se s nimi mohl stýkat v "pohodovém fyzickém a psychickém stavu", tedy aby nebyl neúměrným způsobem zatěžován "břemenem" cestování do místa a z místa bydliště matky a obou nezletilých dětí do místa bydliště stěžovatele. Tvrzení odvolacího soudu, že takto upravená povinnost rodiče při realizaci styku s jeho nezletilými dětmi má vyplývat z ustanovení §888 věta prvá obč. zák., není podle názoru stěžovatele z citovaného ustanovení "dovoditelná".
Oběma soudům stěžovatel vytýká, že dostatečně nevzaly v úvahu obsah písemné dohody rodičů z roku 2015, která neměla být z obsahového hlediska měněna rozhodnutím soudu, ale soudy měly naopak z obsahu této písemné dohody při rozhodování o úpravě styku stěžovatele s oběma nezletilými dětmi vycházet.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů o místu předání a převzetí obou nezletilých dětí před a po realizaci styku stěžovatele s oběma nezletilými dětmi a nepřípustně očekává, že Ústavní soud tento závěr podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, a to především pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů soudy, přičemž opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování a právního zhodnocení věci přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud však vždy zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy jeho skutečné poměry nehodnotily objektivně a že měly akceptovat podmínky písemné dohody rodičů o úpravě v zásadě tak, jak byla uzavřena v roce 2015. K této námitce je však třeba konstatovat, že úkolem Ústavního soudu není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy přihlédly při svém rozhodování ke změně poměrů na straně obou nezletilých dětí i jejich matky, a proto považuje za nutné připomenout, že již předběžným opatřením Okresního soudu Plzeň -město ze dne 28. 6. 2016 č. j. 99 P 272/2016-74, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2016 č. j. 10 Co 290/2016-113, byl upraven styk stěžovatele s nezletilými dětmi s tím, že stěžovatel nezletilé převezme ke styku v místě bydliště matky a po realizaci styku sem také nezletilé děti vrátí. Vypracovaný znalecký posudek ve svých závěrech rovněž obsahoval zjištění, že oba rodiče se shodli na tom, že stávající podoba styku podle předběžného opatření je pro ně akceptovatelná. Lišila se jen představa rodičů o podobě styku o letních prázdninách.
Nelze tak souhlasit s tvrzením stěžovatele, že dosavadní úprava styku, včetně místa a způsobu předání a převzetí nezletilých dětí stěžovatelem po realizaci styku akceptovala podmínky písemné dohody rodičů z roku 2015, a že napadená rozhodnutí jsou s nimi v rozporu.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se soudy věcí řádně zabývaly, specifickým okolnostem daného případu věnovaly odpovídající pozornost a vypořádaly se také s námitkami stěžovatele. Rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Svá rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a jejich přehodnocování mu proto nepřísluší.
Kvalifikované pochybení, jež by bylo nutné posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu