ECLI:CZ:US:2017:4.US.372.17.1
sp. zn. IV. ÚS 372/17
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu -soudce zpravodaje Vladimíra Sládečka - ze dne 25. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 372/17 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dětské centrum Plzeň, příspěvková organizace, se sídlem Plzeň, Na Chmelnicích 617/6, zastoupené Mgr. Josefem Balínem, LL.M., advokátem, se sídlem Plzeň, Goethova 294/8, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 7. 2016 č. j. 14 C 197/2016-59, kterým bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě na zaplacení příspěvku na úhradu zaopatření dítěte v dětském domově a bylo rozhodnuto o postoupení věci, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2016 č. j. 18 Co 383/2016-73, kterým bylo potvrzeno prvostupňové usnesení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Karlových Varech domáhala zaplacení částky 14 890 Kč s příslušenstvím, představující příspěvek na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově, s odůvodněním, že dcera žalovaných V. K. byla v období od 16. 7. 2013 do 25. 7. 2014 umístěna v Dětském centru v Plzni. Okresní soud napadeným usnesením zastavil řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., neboť se podle §7 o. s. ř. nejedná o věc, která vyplývá z poměrů soukromého práva, ani o věc, kterou by podle zákona měly soudy projednávat (výrok I). Okresní soud dále rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Dětskému centrum Plzeň (výrok III).
Okresní soud rozhodnutí odůvodnil tím, že z §44 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), kterým je založena povinnost žalovaných k poskytnutí příspěvku, vyplývá, že výši příspěvku, případně jeho změnu po dobu poskytování zaopatření stanoví poskytovatel. Podle důvodové zprávy k §43 a 44 uvedeného zákona rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí poskytovatele o povinnosti hradit příspěvek a o výši příspěvku na úhradu zaopatření ve správním řízení příslušný správní orgán. Z uvedeného je podle okresního soudu zřejmé, že o povinnosti osob povinných výživou k zaplacení příspěvku rozhoduje ve správním řízení v prvním stupni poskytovatel péče, nikoli soud v řízení podle části třetí o. s. ř. Okresní soud podpořil svou argumentaci odkazy na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. Co 412/2014, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 63 v č. 7/2015, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 14 Co 157/2016.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Plzni. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně a ve svém odůvodnění především odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3003/16 ze dne 25. 10. 2016. Uvedl, že v tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že ačkoli je pravomoc poskytovatele péče ke stanovování příspěvku povinných na základě §44 zákona o zdravotních službách a vyhlášky č. 56/2012 Sb., o příspěvku na úhradu zaopatření dítěte a jeho průvodce v dětském domově pro děti do 3 let věku, vymezena značně neostře, z hlediska funkce a účelu právní úpravy lze dovodit, že to byl právě poskytovatel péče, komu byla v prvním stupni svěřena pravomoc ke stanovování výše příspěvku na péči. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v uvedeném usnesení stanovení výše určitého příspěvku náleží v zásadě moci výkonné, a nikoliv moci soudní. Ta se má podílet na stanovení jeho výše svým autoritativním rozhodnutím až v okamžiku vzniku sporu. Pokud by výše příspěvku měla být stanovována soudem, docházelo by zde k suplování moci výkonné mocí soudní, což je nepřípustné. Stanovení výše příspěvku nelze srovnávat se stanovením výživného, neboť způsob určení jeho výše je odlišný od způsobu stanovení příspěvku na péči. Na základě uvedeného odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry okresního a krajského soudu. Namítá především, že k tomu, aby mohla vystupovat jako správní orgán a vydávat správní rozhodnutí, musí jí být taková činnost výslovně svěřena zákonem nebo na základě zákona. Zákon o zdravotních službách však nesvěřil stěžovatelce působnost v oblasti veřejné správy a pravomoc vydávat správní rozhodnutí podle správního řádu. Požadavek na zaplacení příspěvku na zaopatření dítěte představuje soukromoprávní nárok. Povinnost platit tento příspěvek je dána zákonem osobám povinným výživou dítěte, popř. osobě, jíž bylo dítě svěřeno do výchovy. Stěžovatelce pak zákon o zdravotních službách podle §45 odst. 2 písm. a) ukládá mj. vystavit účet za uhrazené zdravotní služby. Účet však nemá povahu správního rozhodnutí. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je osobou soukromého práva, která není zákonem zmocněna k rozhodování o předmětném příspěvku. Její působnost v oblasti veřejné správy nelze dovodit ani odkazem na úpravu v zákoně č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka dále uvádí, že důvodová zpráva k §44 zákona o zdravotních službách není při posuzování této problematiky použitelná, neboť samo Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že text v důvodové zprávě zůstal zřejmě nedopatřením a z §44 odst. 1 a 2 zákona o zdravotních službách plyne, že příspěvek je osoba povinna platit ex lege, tedy bez vydání rozhodnutí, které by bylo možné přezkoumávat. Výše a podmínky úhrady jsou stanoveny ve vyhlášce č. 56/2012 Sb. a nezaplacení příspěvku lze vymáhat soudní cestu. Stěžovatelka upozorňuje, že zákonné zmocnění pro poskytovatele bylo z vládního návrhu zákona vypuštěno s ohledem na stanovisko Legislativní rady vlády, avšak tato změna se neodrazila v aktualizaci důvodové zprávy. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v případě příspěvku na zaopatření dítěte se nejedná o veřejnoprávní platbu, ale o platbu v oblasti soukromého práva.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva, nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V dané věci tvoří předmět ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudů o tom, že o povinnosti osob povinných výživou k zaplacení příspěvku na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově podle §44 zákona o zdravotních službách rozhoduje ve správním řízení v prvním stupni stěžovatelka jako poskytovatel péče, nikoli soud v řízení podle části třetí o. s. ř. Jedná se tedy ve své podstatě o spor o pravomoc vydat rozhodnutí mezi soudem na jedné straně a orgánem moci výkonné na straně druhé ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Řízení o předmětném (negativním) kompetenčním konfliktu je podle §2 uvedeného zákona svěřeno zvláštnímu senátu jakožto speciálnímu justičnímu orgánu, který rozhoduje o tom, která ze stran sporu je příslušná vydat rozhodnutí v konkrétní věci. Podle názoru Ústavního soudu kompetenční konflikt nepředstavuje jen spor mezi orgánem moci výkonné a civilním soudem podle části páté, ale také podle části třetí.
Z obsahu ústavní stížnosti ani připojeného spisu však nevyplývá, že by stěžovatelka možnosti podat návrh na zahájení řízení zvláštnímu senátu využila, a proto vzhledem k zásadě subsidiarity Ústavnímu soudu nezbylo než posoudit podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou.
K tomu Ústavní soud pro úplnost odkazuje na své dřívější rozhodnutí, kde se mj. uvádí: "Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Ta může být nezřetelná (...) Dle současné úpravy (...) je nicméně řízení o takovém konfliktu svěřeno speciálnímu justičnímu orgánu podle zákona č. 131/2002 Sb. (...) Ústavní soud jako justiční orgán, povolaný k ochraně zvláštní kategorie základních práv až po selhání jiných administrativních a justičních orgánů, necítí potřebu řešit uvedený právněteoretický spor. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí práva jednoduchého, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných (...), nebo procesních (...)" [usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03 ze dne 26. 2. 2004 (U 8/32 SbNU 501)].
Ústavní soud uzavírá, že návrh přijal k posouzení jako ústavní stížnost právnické osoby (obdobně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 3003/16 - usnesení ze dne 25. 10. 2016, dostupné na http://nalus.usoud.cz), tím však nijak nepředjímá výsledek rozhodování zvláštního senátu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.