ECLI:CZ:US:2017:4.US.3946.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3946/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. W., t. č. Věznice Valdice, nám. Míru 55, 507 11 Valdice, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem, se sídlem Saskova 1961, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 7 Tdo 1291/2016-38, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2016 č. j. 9 To 92/2016-1374 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. ledna 2016 č. j. 26 T 58/2014-1280, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vlastnoručně sepsaným stěžovatelem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. listopadu 2016, a doplněným 4. ledna 2017 podáním právního zástupce stěžovatele, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Současně stěžovatel namítá porušení článku 96 Ústavy České republiky.
Ačkoliv stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá výslovně pouze usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 7 Tdo 1291/2016-38, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že jeho námitky směřují také proti rozsudkům Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 10. 2014 a ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 26 T 58/2014 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 9 To 92/2016; proto Ústavní soud podrobil svému ústavněprávnímu přezkumu všechna tato rozhodnutí obecných soudů, vydaná v téže trestní věci.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 10. 2014 sp. zn. 26 T 58/2014 a rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 26 T 58/2014 byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku; za oba uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 24 měsíců ve věznici s dozorem.
Tohoto jednání se měl obviněný dopustit zkráceně řečeno tím, že nejméně od dubna 2012 do 1. ledna 2013 měl ve společném bydlišti v rodinném domě v K. svou manželku slovně nebo prostřednictvím sms zpráv urážet, nadávat jí vulgárními výrazy, a to opakovaně i před jejich společným synem, synem poškozené a jejich návštěvami, přičemž ve čtyřech případech poškozenou napadl též fyzicky.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. března 2016 č. j. 9 To 92/2016-1374
odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Dovolání obviněného bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 7 Tdo 1291/2016-38.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává, stejně jako v předchozím trestním řízení, na tvrzení, že se trestného činu nedopustil a že obecné soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy podle hodnocení stěžovatele existuje extrémní rozpor. Má dále za to, že řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo podstatnou vadou, neboť v něm vystupovali podjatí soudci.
Stěžovatel také namítá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V projednávaném případě Ústavní soud žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly. Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud odpovídajícím způsobem odůvodnil, proč dovolání obviněného odmítl a proč se neztotožnil s jeho námitkou stran porušení ustanovení o přítomnosti v jednací síni.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v předcházejícím trestním řízení, a přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu