ECLI:CZ:US:2017:4.US.41.17.1
sp. zn. IV. ÚS 41/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavla Marchfeldy, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem Příkop 27/2a, 604 27 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016 č. j. 30 Cdo 1810/2016-139, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 55 Co 360/2015-114, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. dubna 2015 č. j. 31 C 204/2014-94, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 4. ledna 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Pavel Marchfelda (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv.
Konkrétně stěžovatel namítá zásah do práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Žalobou ze dne 9. dubna 2013, podanou u Městského soudu v Brně a vedenou pod sp. zn. 104 Nc 51/2013, se stěžovatel (žalobce) domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb. vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") náhrady škody ve výši 1 600 000 Kč. Ta mu měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody v období od 28. června 2011 do 16. ledna 2012, kdy byl žalobce vazebně stíhán v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 266/2011 (daná trestní věc byla dne 16. 1. 2012 postoupena příslušnému správnímu orgánu k projednání jako přestupek).
2) Poté, co Městský soud v Brně v civilní věci vyzval žalobce k odstranění vad jeho podání, osvobodil jej od placení soudních poplatků a ustanovil mu zástupce z řad advokátů, žalobce specifikoval svůj žalobní nárok jako náhradu skutečné škody v podobě ušlého zisku ve výši 34 340 Kč s příslušenstvím a náhradu nemajetkové újmy (způsobené mu vazebním stíháním) ve výši 404 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Brně následně vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
3) Rozsudkem ze dne 17. dubna 2015 č. j. 31 C 204/2014-94 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") žalobu zamítl.
4) K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 55 Co 360/2015-114 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
5) Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 5. října 2016 č. j. 30 Cdo 1810/2016-139, neboť neobsahovalo náležitosti požadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
III.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jeho práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel již dne 21. února 2012 podal u Městského soudu v Brně žalobu, jíž se domáhal náhrady škody způsobené nezákonným omezením osobní svobody. Tuto žalobu Městský soud v Brně usnesením ze dne 17. září 2012 č. j. 14 Nc 51/2012-24 odmítl. Na nesprávnost a nezbytnost doplnění podané žaloby byl stěžovatel ze strany Městského soudu v Brně údajně upozorněn až dne 26. července 2012, tedy po uplynutí zákonné promlčecí doby stanovené §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Z tohoto důvodu stěžovatel považuje napadená rozhodnutí civilních soudů, resp. jejich závěr o promlčení jeho nároku za nesprávný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že se vůbec nezabývalo otázkou, zda postup Městského soudu v Brně stran jeho žaloby ze dne 21. února 2012 byl správný.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Jádro stížnostní argumentace stěžovatele spočívá v tvrzeném pochybení obecných soudů při posuzování nároků stěžovatele na náhradu skutečné škody v podobě ušlého zisku a na náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při posouzení otázky promlčení jeho nároků přihlédly k námitce promlčení uplatněné žalovanou.
Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a konstatuje, že neshledal žádného pochybení majícího ústavněprávní rozměr. Napadená rozhodnutí jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a Ústavní soud nemá čeho jim vytknout.
Co se týče posouzení námitky promlčení uplatněné žalovanou, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se touto podrobně zabýval. Stěžovatel se o tom, že mu byla způsobena nemajetková újma, dozvěděl již v okamžiku svého propuštění z vazby (16. ledna 2012). Svůj nárok však uplatnil u žalované až 24. října 2012 a žalobu podal až 9. dubna 2013, tedy nepochybně po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby. Tvrzení stěžovatele, že o jeho nároku bylo vedeno řízení před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 14 Nc 51/2012, soud prvního stupně nepřitakal, neboť předmětná žaloba stěžovatele byla odmítnuta pro vady. Z těchto důvodů soud prvního stupně shrnul, že na takto ustaveném základu nelze dospět k závěru, že stěžovatel svůj nárok již dříve řádně uplatnil, pročež námitku promlčení uplatněnou žalovanou shledal důvodnou.
K tvrzenému rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy se vyjádřil Městský soud v Praze. Stěžovateli nic nebránilo, aby k výzvě Městského soudu v Brně ze dne 26. července 2012 odstranil vady své (první) žaloby, tedy aby vymezil, čeho se domáhá, vůči komu a z jakého důvodu. Jestliže stěžovateli byl k jeho žádosti v řízení o druhé žalobě Městským soudem v Brně ustanoven zástupce z řad advokátů, neznamená to, že by Městský soud v Brně v řízení o první žalobě jakkoliv pochybil, jestliže stěžovateli neustanovil zástupce již v tomto dřívějším řízení. Stěžovatel ostatně v řízení o první žalobě ani ustanovení zástupce z řad advokátů nepožadoval (z obsahu napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se nepodává opak).
Ke stěžovatelově námitce, že se Nejvyšší soud nezabýval jím položenou otázkou správnosti postupu Městského soudu v Brně ve vztahu k jeho podání ze dne 21. února 2012 (první žaloba) je třeba říci: Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. září 2012 č. j. 14 Nc 51/2012-24 bylo k odvolání stěžovatele Krajským soudem v Brně potvrzeno (srov. stranu 3 rozhodnutí soudu prvního stupně). Nejvyšší soud by proto (i kdyby dovolání stěžovatele splňovalo zákonné náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. a bylo současně přípustné podle ustanovení §237 nebo 238a o. s. ř.) nemohl posuzovat jeho správnost, neboť uvedené rozhodnutí bylo vydáno ve zcela odlišném řízení, než z něhož vzešlo dovolání stěžovatele v projednávané věci.
Protože napadená rozhodnutí obecných soudů nezasáhla do základních práv a svobod stěžovatele, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu