ECLI:CZ:US:2017:4.US.4153.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4153/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti I.T.A. - Institut Technologických Aplikací s.r.o., se sídlem Plzeňská 1270/97, Praha 5, zastoupené JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Sokolovská 24, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 23 Cdo 5160/2014-368 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014 č. j. 12 Cmo 462/2013-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem v právní věci náhrady škody vzniklé v souvislosti s námořní přepravou rozsudkem žalobu stěžovatelky I.T.A. - Institut Technologických Aplikací s.r.o. (dále jen "stěžovatelka"), proti žalovaným: 1) KLAUDY SPEDITION, s. r. o., se sídlem Drážďanská 40, Ústí nad Labem, IČ: 25405632 (dále jen "žalovaná 1") a 2) AUSTROMAR obchodní a dopravní, s. r. o., se sídlem Františka Diviše 988, Praha 10, IČ: 604718841 (dále jen "žalovaná 2"), o zaplacení částky 5 355 408,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 7. 2010 do zaplacení zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch obou žalovaných. Podle soudu se projednávaný právní vztah řídí Úmluvou OSN o námořní přepravě zboží (v České republice vyhlášenou pod č. 193/1996 Sb.; dále též "Úmluva") neboť se jedná o multimodální přepravu (silnice + moře), když stěžovatelkou tvrzená škoda má původ v námořní části přepravy (srov. čl. 1 bod 6 Úmluvy). S ohledem na vznesenou námitku promlčení oběma žalovanými dále konstatoval, že stěžovatelka svůj tvrzený nárok uplatnila žalobou dne 7. 9. 2010, tedy až několik měsíců po marném uplynutí dvouleté promlčecí lhůty pro zahájení soudního nebo rozhodčího řízení (srov. čl. 20 odst. 1 Úmluvy). Uvedená lhůta v případě promlčení žalob týkajících se přepravy zboží podle Úmluvy počíná běžet dnem, kdy dopravce vydal zboží nebo jeho část, a v případech, kdy nebylo žádné zboží vydáno, poslední den, kdy mělo být zboží vydáno (srov. čl. 20 odst. 2 Úmluvy). V náložních listech (konosamentech) určený příjemce si však zboží i přes opakované výzvy agenta žalované 2 nevyzvedl.
Vrchní soud v Praze rozhodnutí Krajského osudu v Ústí nad Labem potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve prospěch obou žalovaných. Uvedl, že Úmluvu je třeba v souzené věci aplikovat ve smyslu §756 obchodního zákoníku, podle něhož se ustanovení tohoto zákoníku použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. Přepravní smlouva mezi stěžovatelkou a žalovanou 1, a to podle tvrzení samotné stěžovatelky, vznikla na základě její objednávky na námořní přepravu zboží. Ustanovení Úmluvy se přitom podle jejího čl. 2 bodu 1. písm. d) použijí na všechny smlouvy o námořní přepravě mezi dvěma různými státy, jestliže konosament vztahující se k dané přepravě je vydán ve smluvním státě Úmluvy. Konosamenty ke sporným přepravám byly vydány v Praze, tedy na území České republiky, která je smluvním státem Úmluvy. Vrchní soud následně dovodil, že v souzené věci je třeba aplikovat právní úpravu obsaženou v Úmluvě, která má přednost před úpravou přepravní smlouvy obsaženou v obchodním zákoníku. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že dvouletá promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dnem vyzvání k převzetí zásilek v přístavu vykládky (tj. 5. 5., 11. 5. a 13. 5. 2008), na které příjemce nijak nereagoval a zásilky od dopravce si nepřevzal. Pokud stěžovatelka uplatnila žalobou tvrzený nárok na náhradu škody u soudu (až) dne 7. 9. 2010, učinila tak po marném uplynutí promlčecí doby (srov. čl. 20 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Konstatoval, že zásadní okolností případu jsou výzvy k převzetí zboží, které slouží pro určení doby dodání, přičemž na takto určené době dodání by nic neměnila ani další pozdější výzva k vyzvednutí zboží. Soud poukázal na to, že pokud poslední část zboží měla být podle oznámení ze dne 13. 5. 2008 připravena k převzetí dne 15. 5. 2008, počala promlčecí doba běžet nejpozději téhož dne, a protože se tento den nepočítá do promlčecí lhůty (čl. 20 odst. 3 Úmluvy), jejím posledním dnem byl 16. 5. 2010. Nejvyšší soud uzavřel s tím, že závěr odvolacího soudu o promlčení práva stěžovatelky byl správný.
Stěžovatelka poukázala na konkrétní okolnosti souzené věci, přičemž mimo jiné uvedla, že konosamenty byly vydány v Praze, avšak nebyly ji předány jejich originály, což by znemožnilo vydání zboží, "neboť samotné připlutí zboží do přístavu neznamená, že zboží může být vydáno". Stěžovatelka poukázala na to, že posledním dnem pro vydání zboží byl až den 15. 11. 2008, který ve výzvě k vyzvednutí ze dne 5. 11. 2008 uvedl agent přepravce. Stěžovatelka konečně zdůraznila, že v dané věci mělo být aplikováno české právo (obchodní zákoník) a k promlčení práva nedošlo.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Jedná se o výše připomenutou argumentaci krajského soudu a především vrchního soudu [srov. odkazy na ustanovení §756 obchodního zákoníku, čl. 1 bod 6 a čl. 2 bod 1. písm. d) Úmluvy, kdy ani stěžovatelka v ústavní stížnosti splnění této posléze uvedené podmínky nezpochybňuje], k níž Ústavní soud nemá v zásadě co dodat [snad jen navíc připomenout také ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. a) Úmluvy].
Ústavní soud dále poukazuje na to, že všechny tři soudy podrobně a vyčerpávajícím způsobem uvedly důvody pro posouzení námitky promlčení žalobou uplatněného nároku. Tyto důvody však stěžovatelka z věcného hlediska jakoby opomíjí; přitom se jedná o doložené relevantní výzvy k převzetí zásilek v přístavu vykládky, o jejich prokázané oznámení příjemci zboží, na které však tento nereagoval. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani ve vztahu k jí zdůrazňovanému datu výzvy ze dne 5. 11. 2008, z níž dovozuje, že posledním dnem pro vydání zboží byl až den 15. 11. 2008, neboť se jedná - jak konstatoval dovolací soud - o pozdější výzvu k vyzvednutí zboží, jež na dříve určené době dodání nemohla již nic změnit.
Ústavní soud proto považuje argumentaci soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu