ECLI:CZ:US:2017:4.US.4190.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4190/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 25 Co 210/2016-169, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 2. 2016, č. j. 107 C 29/2014-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře uložil rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 107 C 29/2014-129, stěžovateli a dalšímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 49 542 Kč z titulu náhrady škody v důsledku upytlačení daňka v honitbě žalobce. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 25 Co 210/2016-169, žalobu zamítl v rozsahu 14 128 Kč jako hodnoty paroží, jehož vlastníkem je žalobce a které může být vráceno; ve zbytku rozsudek potvrdil. Proti rozhodnutím obecných soudů se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v závěru soudů, že stěžovatel nebyl vlastníkem daňka, přestože jej neupytlačil, nýbrž zakoupil od třetí osoby - následně daněk unikl do honitby žalobce, kde jej stěžovatel zastřelil.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. V tomto případě obecné soudy ústavně konformním způsobem, jasně a srozumitelně odůvodnily závěr, který stěžovatel v řízení setrvale zpochybňoval a na kterém založil rovněž svoji ústavní stížnost - že se žalobce nemohl stát vlastníkem daňka (jeho paroží). Soudy vyšly z §5 zákona č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), podle kterého bez povolení majitele nesmí v honitbě nikdo lovit ani vypouštět zvěř. V daném případě se jednalo o daňka skvrnitého stáří 4,5 roku, který byl ve smyslu §2 písm. b) a d) zákona o myslivosti volně žijícím živočichem, pohyboval se ve volné přírodě a v blízkosti dančí tlupy, byl tzv. mistrovsky střelen do krční páteře a na místě zhasl; stalo se tak v honitbě, pročež vlastníkem daňka je majitel honitby - žalobce.
Na tomto závěru nemohlo nic změnit, zakoupil-li snad stěžovatel daňka na farmě, popř. směnil za jelení zvěřinu a následně nezabránil jeho úniku z oplocenky nebo jej záměrně vypustil do honitby. Soudy přihlédly k tomu, že daněk byl usmrcen výstřelem z nelegálně držené opakovací kulovnice, jejíž majitelkou (držitelkou zbrojního průkazu) byla manželka stěžovatele a stalo se tak z pomalu jedoucího automobilu, tedy způsobem, který je zakázán podle §45 odst. 1 písm. h) zákona o myslivosti a hodnocen jako zvlášť zavrženíhodný. Je mimoto nerozhodné, zda střílel stěžovatel sám anebo zda opatřil zbraň a řídil vozidlo, z jehož pravého zadního sedadla otevřeným oknem střílel spolupachatel, který byl společně se stěžovatelem odsouzen trestním soudem, a byla mu též napadenými rozsudky uložena povinnost k náhradě škody. Ve snaze vyhnout se odpovědnosti navíc stěžovatel se spolupachatelem při pronásledování svědkem a příslušníky policie daňka vyhodili do příkopu u silnice (tzv. škarpy) a zbraň ukryli do krmelce v blízké oboře.
Významným podkladem napadených rozhodnutí civilních soudů byl rozsudek Okresního soudu v Kutné hoře ze dne 30. 6. 2014, č. j. 14 T 55/2014-270, kterým byl stěžovatel odsouzen za přečiny pytláctví, krádeže a nedovoleného ozbrojování; také proti tomuto rozsudku se stěžovatel bránil opravnými prostředky včetně ústavní stížnosti, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1795/15. Rovněž v trestním řízení stěžovatel založil svoji obhajobu na tvrzení, že vlastníkem daňka byl on. Následně stěžovatel neúspěšně usiloval o obnovu trestního řízení; ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů o obnově byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 31/17.
Stěžovatelova setrvalá nespokojenost se závěry obecných soudů nemůže být důvodem pro zásah soudu ústavního. Soudy při svém rozhodování beze zbytku dodržely ústavní rámec své činnosti, a proto Ústavní soud stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu