ECLI:CZ:US:2017:4.US.421.17.1
sp. zn. IV. ÚS 421/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavla Šrytra, t. č. ve výkonu vazby, ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, se sídlem Radobyčická 830/8, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2016 č. j. 14 To 398/2016-38, usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 2. prosince 2016 č. j. 0 Nt 2310/2016-19 a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 0 Nt 2611/2016-30 za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2017 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít podle jeho názoru k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2, a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. prosince 2009. Trestný čin měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že se obviněný dne 14. 4. 1996 v Ú. podílel na ozbrojeném loupežném přepadení rodinného domu, při němž byl střelbou ze samopalu usmrcen poškozený Pavel K. (jedná se o pseudonym).
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. března 2016 č. j. 0 Nt 2007/2016-25. Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 0 Nt 2611/2016-30 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a zároveň nepřijal záruku za další chování obviněného nabídnutou celkem 53 osobami uvedenými ve výroku napadeného usnesení sdružujícími se v neregistrovaném spolku "Veteráni URNA a přátelé", vazba nebyla nahrazena ani dohledem probačního úředníka. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost vedenou u Krajského soudu pod sp. zn. 14 To 396/2016. Dále Okresní soud Praha-východ rozhodl usnesením ze dne 2. prosince 2016 č. j. 0 Nt 2310/2016-70 o ponechání obviněného ve vazbě, neboť nadále trvá vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze vedl pod sp. zn. 14 To 398/2016. usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2016 byly tyto věci s ohledem na zásadu procesní ekonomie spojeny pod sp. zn. 14 To 398/2016. Krajský soud v Praze následně dne 21. prosince 2016 č. j. 14 To 398/2016-38 stížnosti stěžovatele zamítl.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost.
IV.
Stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena ponecháním ve vazbě bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl uprchnout. Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a nezabývaly se námitkami obviněného a též se nezabývaly oslabením důvodnosti trvání vazby působením času. Stěžovatel má dále za to, že krajský soud zvažoval jen argumenty svědčící v jeho neprospěch, a omezil se na rekapitulaci tvrzení soudu prvního stupně, aniž by přistoupil k samostatnému hodnocení podle zásady volného hodnocení důkazů. Dále stěžovatel zmiňuje otázku promlčení trestného činu, které obecné soudy též nevěnují pozornost. Stěžovatel má v neposlední řadě zato, že došlo k diskriminaci v jeho neprospěch, pokud soudy propustily z vazby Jána Kaca, jenž je stíhán jako spolupachatel trestné činnosti. Dle stěžovatele má být o osobě ve stejném postavení rozhodováno shodně, což se dle jeho názoru nestalo. Pokud by obecné soudy náležitě vyhodnotily všechny namítané skutečnosti, musely by dojít k závěru, že riziko útěku stěžovatele je zcela vyloučeno, případně oslabeno natolik, že je možné stěžovatele z vazby propustit za případného nahrazení vazby některým z opatření dle trestního řádu.
Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ zrušil.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a obsah spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].
V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.
Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze i Okresního soudu Praha - východ je zřejmé, že soudy přezkoumaly námitky stěžovatele uplatněné ve stížnostech a dostatečně se vypořádaly s dosavadním průběhem trestního stíhání. Po zohlednění všech skutečností soudy přesto konstatovaly, že nenastaly skutečnosti, které by umožňovaly nahradit vazbu jiným opatřením či propustit stěžovatele z vazby, neboť je stěžovatel obviněn z trestné činnosti mimořádně závažné, má kontakty na zahraničí, kde i pobýval, a má též kontakty na osoby pohybující se ve zločineckém prostředí, což činí vyslovenou obavu o to silnější. A to přesto, že existují skutečnosti hovořící v jeho prospěch (např. skutečnost, že má stálé bydliště a silné rodinné vazby). Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna.
Za této situace tedy Ústavní soud nemíní přehodnocovat závěry obecných soudů stran důvodnosti útěkové vazby, neboť soudy výslovně vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení. Obecné soudy zároveň výslovně uvedly, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, včetně toho, že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. a contr. Nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Z odůvodnění napadeného usnesení se tedy podává, že k závěru o opodstatněnosti vazby dle §67 písm. a) trestního řádu soudy nevedla pouze výše eventuálního trestu pro pachatele, nýbrž souhrn všech okolností, které ve svém důsledku svědčily o nutnosti vzetí stěžovatele do vazby, neboť z konkrétních skutečností vyplývala důvodná obava, že by stěžovatel svým útěkem či skrýváním se mohl zmařit průběh trestního řízení. Tento závěr přitom byl dán na základě logických argumentů a byl učiněn s vyšší mírou pravděpodobnosti (při rozhodování o vazbě v přípravném řízení nemohou být závěry soudu o důvodech vazby definitivně prokázány) a byl tak zde dán preventivní charakter vazby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá diskriminaci v neprospěch, když byl z vazby propuštěn Ján Kaco, který je s ním stíhán jako spolupachatel trestného činu. Ani v tomto nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, neboť z odůvodnění soudů je zřejmé, že posuzovaly dané okolnosti individuálně, jak je nutné pro rozhodování o vazbě.
Ústavní soud po zvážení námitek uplatněných v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě, nepřijetí slibu obviněného a záruky osob uvedených v napadeném usnesení za obviněného, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné ústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Ústavní soud setrvává na svém požadavku, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba vždy znovu dostatečně zkoumat důvody pro další trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. V posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že tyto požadavky byly dodrženy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu