ECLI:CZ:US:2017:4.US.458.17.1
sp. zn. IV. ÚS 458/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Antonína Mrkvičky, zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 4 Afs 200/2016-32, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2016, č. j. 31 Af 32/2015-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 31 Af 32/2015-79, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 3. 2015, č. j. 7117/15/5100-31461-701836, ve věci platebního výměru, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitosti ve výši 208 328 Kč. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 4 Afs 200/2016-32, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.
Proti rozsudkům kasačního a přezkumného soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 13. 2. 2017 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v postupu při stanovení daně z převodu nemovitosti. Podle stěžovatele byl do základního kapitálu společnosti vložen podnik jako souhrn aktiv a pasiv; správní orgány proto měly nejprve určit hodnotu nemovitých věcí jako součástí podniku, na ně připadající poměrnou část závazků, a teprve na jejich základě stanovit daň.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud vykročily z ústavního rámce rozhodovací činnosti. Žádné takové pochybení však v projednávané věci neshledal.
Argumentace předestřená v ústavní stížnosti neopouští rovinu interpretace zákonného práva a nedosahuje ústavní relevance. Stěžovatel v řízení před správními soudy obou stupňů, a opakovaně i vůči Ústavnímu soudu, uplatňuje odlišný názor na použití zákona v jeho konkrétním případě. Obecné soudy obou stupňů přitom řádně odůvodnily, proč je třeba zákon aplikovat způsobem, jak učinil správce daně, a daň naopak nelze stanovit propočtem, který by preferoval stěžovatel.
Kasační soud vyšel z §20 odst. 6 písm. d) ve spojení s §10 odst. 1 písm. h) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v tehdy účinném znění, a ze své prejudikatury ke zdanění vkladů podniku do základního kapitálu společnosti, zejména z rozsudku ze dne 15. 10. 2007, č. j. 7 Afs 142/2006-59; vyložil, že pokud je do základního kapitálu vkládán podnik, jde o věc hromadnou, a tak musí být posuzována i v rámci právních vztahů veřejného práva. Hodnota vkladu se proto stanoví jako rozdíl mezi všemi složkami tvořícími podnik a závazky na nich váznoucími - jinými slovy nelze ji členit na určité dílčí části, např. separovat hodnotu nemovitostí a z ní odvozovat hypotetický podíl závazků na ně připadajících. Kasační soud uzavřel, že správce daně použil jediný možný výklad zákona, jehož znění je jednoznačné a nedává prostor k interpretaci jiné, pro stěžovatele výhodnější.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu