ECLI:CZ:US:2017:4.US.461.17.1
sp. zn. IV. ÚS 461/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Eduarda Sobičky, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2016 č. j. 42 C 29/2015-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016 č. j. 23 Co 386/2016-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na poskytnutí přiměřeného peněžitého zadostiučinění ve výši 12 000 Kč za průtahy v soudním řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které nehodnotily, zda k průtahům dochází, a nárok stěžovatele odmítly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal po České republice (Ministerstvu spravedlnosti) poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 12 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávním úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 144/2003, a to za období po 8. 4. 2013. Stěžovateli již předtím bylo civilními soudy pravomocně přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 35 000 Kč, za další průtahy v řízení souhlasila žalovaná s dalším zadostiučiněním ve výši 25 000 Kč. V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla stěžovatelova žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo mu uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II.). V záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud k právům plynoucím z čl. 36 odst. 3 Listiny již dříve uvedl, že ústavní či zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu, jak určit výši kompenzace. Zákon č. 82/1998 Sb. v §31a odst. 2 a 3 toliko vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna. Posouzení těchto kritérií je tedy primárně otázkou výkladu a užití podústavního práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Prostý nesouhlas s tím, jak soud zhodnotil tu kterou okolnost, případně s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ústavní stížnost do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za relevantní hledisko přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení civilních soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry nelze považovat za extrémní v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 a v něm citovanou judikaturu).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nevyhověly žalobě stěžovatele. Zdůraznily přitom kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, když ten byl pro stěžovatele v období po 8. 4. 2013 snížený, neboť bylo již o jeho žalobním nároku pravomocně rozhodnuto a tato část řízení se týkala pouze rozhodnutí o nákladech řízení. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud odkazuje na závěry obsažené ve své předchozí judikatuře týkající se stěžovatelových nároků na náhradu škody uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. nález sp. zn. I. ÚS 660/11, usnesení sp. zn. III. ÚS 1369/11 a IV. ÚS 473/15), které jsou stěžovateli známy. Současně připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pro úplnost je namístě uvést, že ačkoliv stěžovatel předložil plnou moc, již zjevně nebylo možné považovat za zákonem vyžadovanou speciální plnou moc podle ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to mj. i proto, že byla vystavena dříve, než byla vydána ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí, nebyl stěžovatel z důvodů procesní ekonomie vyzýván k odstranění této formální vady, neboť za situace, kdy bylo prima vista zřejmé, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, by proces odstraňování této vady zbytečně (neefektivně) prodlužoval řízení před Ústavním soudem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu