ECLI:CZ:US:2017:4.US.497.17.1
sp. zn. IV. ÚS 497/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 7 se sídlem Praha 19 - Kbely, Vrchlabská 28/17, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Klimentská 1246/1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017 č. j. 30 Co 2/2017-163, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2017 se Mgr. Daniel Vlček, soudní exekutor (dále jen "soudní exekutor" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o nákladech exekuce.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 19. 10. 2016 usnesením č. j. 101 EX 01932/11-156 soudní exekutor rozhodl o zastavení exekučního řízení (výrok I) a obchodní společnosti CP Inkaso s. r. o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b (dále jen oprávněný) uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč ve stanovené lhůtě (výrok III). O zastavení exekuce rozhodl soudní exekutor pro nesložení zálohy oprávněným a ve smyslu §89 exekučního řádu tak shledal zavinění na jeho straně.
Dne 10. 1. 2017 usnesením č. j. 30 Co 2/2017-163 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání oprávněného usnesení soudního exekutora ze dne 19. 10. 2016 č. j. 101 EX 01932/11-156 ve výroku III změnil tak, že náklady exekuce ve výši 7 865 Kč je ve stanovené lhůtě povinen soudnímu exekutorovi zaplatit Václav Dič (dále jen "povinný"). Odvolací soud uvedl, že pokud soudní exekutor nebyl v řízení po dobu několika let úspěšný, bylo jeho povinností oprávněnému sdělit výsledky průběhu exekuce a vyzvat ho vzhledem k těmto výsledkům i možným dalším nákladům exekuce, aby sdělil, že trvá na jejím pokračování. Pokud by na jejím pokračování oprávněný trval, měla by výzva na složení zálohy v tomto konkrétním kontextu svůj význam i odůvodnění. K tomu však v daném případě nedošlo. Exekutor vyzval oprávněného ke složení zálohy, aniž by ho informoval o průběhu a výsledcích exekuce a aniž by mu dal možnost posoudit, zda je další vedení exekuce efektivní, a možnost vyjádřit se k případnému zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. Odvolací soud uzavřel, že oprávněný nezavinil zastavení exekuce, neboť byla nařízena po právu a k jejímu zastavení došlo pro nemajetnost povinného.
Rozhodnutí napadená ústavní stížností byla vydána v exekuční věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 26 EXE 663/2011.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel byl přesvědčen, že "odvolací soud překročil své kompetence, co se týče rozsahu přezkumu odvolání oprávněného", čímž porušil právo na spravedlivý proces. Porušení práva vlastnit majetek spatřoval "v tom, že odvolací soud stěžovateli odepřel právo na úhradu vzniklých nákladů exekuce tak, jak mu zaručuje ust. §3 odst. 1 exekučního řádu a ve výši, jak vyplývá z vyhl. č. 330/2001 Sb." Stěžovatel poukázal na odlišné rozhodování různých senátů Krajského soudu v Praze ve skutkově obdobných věcech a konstatoval, že "aktuální judikatura se ... vyvinula natolik extrémním způsobem, že rizika spojená s výkonem funkce soudního exekutora již dávno překračují únosnou míru."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení (včetně řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů), resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Důvody, pro které odvolací soud usnesení soudního exekutora ve výroku III změnil, jsou přehledně a zcela srozumitelně v jeho rozhodnutí vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněným nákladovým výrokem odvolacího soudu, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelou žalované částky, byť stěžovatel zastává odlišný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takový protiústavní exces Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu