ECLI:CZ:US:2017:4.US.573.16.1
sp. zn. IV. ÚS 573/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Pavla Vlčka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 12. 11. 2015 č. j. 12 Co 348/2015-412, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 5. 2014 č. j. 11 EC 213/2011-324 ve věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému Městys Dub nad Moravou (dále jen "žalovaný") o částku 17 284 Kč s příslušenstvím mimo jiné rozhodl, že žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovateli částku 17 284 Kč s příslušenstvím se zamítá.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Především poukázal na to, že okresní soud provedl ve věci podstatné a rozhodné důkazy a sám uzavřel s tím, že na jeho zcela vyčerpávající skutkové závěry lze bez dalšího odkázat. Argumentace stěžovatele, že svým jménem a na své náklady měl v době od srpna do prosince roku 2009 provést prodloužení kanalizační stoky žalovaného ke svým nemovitostem, je - i se zřetelem na obsáhlé znalecké dokazování z iniciativy stěžovatele a dotčená správní rozhodnutí - bezpředmětná. Odvolací soud konstatoval totožnost vlastních závěrů a zdůraznil, že stěžovatel neobhájil svá tvrzení týkající se plnění z titulu nároku na náhradu škody, případně bezdůvodného obohacení. Krajský soud uzavřel s tím, že stěžovatel rovněž neobhájil ani uplatněný důvod nesprávného právního posouzení věci podle §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.
Stěžovatel podrobněji připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci a poukázal především na to, že oba soudy zcela pominuly jeho stěžejní argumentaci "ve vztahu k posouzení žalobního nároku z titulu odpovědnosti za škody, respektive za bezdůvodné obohacení", když pominuly skutkovou situaci a skutková zjištění a povinnost obce udržovat kanalizační síť. Stěžovatel se domnívá, že by náklady nemusel vynaložit a o vlastnictví "vybudovaného kanalizačního díla nemá zájem".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v zájmu racionality a efektivity řízení posuzuje "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně na přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že postup obou civilních soudů nelze považovat za porušení stěžovatelových základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona, a to navíc za situace, kdy stěžovatel neobhájil svá tvrzení týkající se plnění z titulu nároku na náhradu škody, bezdůvodného obohacení, resp. důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Ústavní soud pro úplnost dodává, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel především vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důvodů, pro které odvolací soud odmítl jeho odvolání a potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Z rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje svoji právní argumentaci, s níž se soudy již vyrovnaly. Podstata předestřené argumentace se týká výhradně popisu předchozího řízení a poukazu na údajné chyby, k nimž mělo dojít. Tato argumentace se však odehrává pouze na úrovni podústavního práva a stěžovatel tak Ústavnímu soudu neposkytl odpovídající procesní prostor pro přezkum ústavnosti. Pouhý nesouhlas, resp. polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jeho základních práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu