ECLI:CZ:US:2017:4.US.638.17.1
sp. zn. IV. ÚS 638/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Lenky Kavalové a MgA. Pavla Langpaula, oba zastoupeni Mgr. Alešem Teršem, advokátem sídlem Praha 4, Hvězdova 2c, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. května 2016 č. j. 28 C 74/2015-105 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016 č. j. 29 Co 349/2016-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a výroku I. rovněž uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze v části, v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobkyně se domáhala žalobou na určení vlastnictví části pozemku ve vlastnictví stěžovatelů zastavěného přestavkem, neboť mezi stranami nedošlo k dohodě o ceně pozemku. Soudy rozhodly, že zastavěná část v rozsahu 4 m2 je ve vlastnictví žalobkyně, která je povinna za pozemek stěžovatelům zaplatit částku 27 000 Kč, stanovenou podle znaleckého posudku. Stěžovatelé byli zavázáni zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 28 788,80 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 6 000 Kč.
Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry soudů, podle nichž bylo třeba procesně úspěšné žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši podle ustanovení §142 o. s. ř. Namítají, že soudy zcela rezignovaly na své moderační právo obsažené v ustanovení §150 o. s. ř. Mají za to, že soudy o náhradě nákladů řízení rozhodovaly mechanicky, formálně a ve svém důsledku nespravedlivé, neboť odhlížely od podstaty sporu. Stěžovatelé bez svého zavinění nejenže pozbyli část svého pozemku, ale navíc jsou povinni kompenzovat žalobkyni náklady ve výši 7 790 Kč, která je tvořena rozdílem mezi náhradou za část pozemku a celkovou výší náhrady nákladů řízení, což stěžovatelé považují za hrubě nespravedlivé a ve svém důsledku se příčící dobrým mravům.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se pak podává, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, přitom nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. V projednávané věci důvod ke kasaci napadených rozhodnutí neshledal.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelů, podle něhož civilní soudy rozhodly o nákladech řízení formálně či mechanicky. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že vzaly v úvahu, že ke vzniku přestavku nedošlo ze strany žalobkyně úmyslně. Nesrovnalosti vznikly především v důsledku tvorby nových digitalizovaných map katastru nemovitostí. Odvolací soud zvažoval i možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř., nicméně neshledal pro odepření práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni (plně úspěšné) opodstatnění. V projednávané věci se evidentně jednalo o situaci, kterou bylo možné řešit především dohodou. Žalobkyně přitom stěžovatelům nabízela kompenzaci ve výši 40 000 Kč, což stěžovatelé opakovaně odmítali.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Za situace, kdy žalobkyně byla nucena řešit spor soudní cestou, přičemž částka posléze stanovená znaleckým posudkem byla podstatně nižší než částka, kterou žalobkyně stěžovatelům nabízela v rámci mimosoudního vyrovnání, nelze hodnotit postup soudů, které žalobkyni přiznaly náklady řízení, jako ústavně rozporný.
Jakkoliv lze chápat, že stěžovatelé ze svého subjektivního hlediska vnímají výsledek sporu jako nespravedlivý, úkolem Ústavního soudu je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (srov. sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru Ústavní soud nemá důvod závěry soudů zpochybňovat. Je především na každé ze sporných stran pečlivě zvážit, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, přičemž je nutné poměřovat i možné riziko uložení povinnosti platit náhradu nákladů řízení s pouze subjektivně předpokládanou možností úspěchu v soudním řízení.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu