ECLI:CZ:US:2017:4.US.660.17.1
sp. zn. IV. ÚS 660/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti I. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 34/466, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 19 Co 405/2016-296, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 19 Co 405/2016-296, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2016, č. j. 6 C 352/2014-243, ve výroku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost platit od 15. 8. 2014 na výživu zletilého syna 6000 Kč měsíčně. Současně změnil odvolací soud rozsudek soudu nalézacího tak, že stěžovateli uložil platit na výživném dalších 1000 Kč měsíčně, úměrně k tomu a se zohledněním v mezidobí vyplacených částek upravil výši nedoplatku na výživném, prodloužil jeho splatnost a nově rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 3. 3. 2017, navrhuje jeho zrušení a současně odklad vykonatelnosti výroků napadeného rozsudku týkajících se nedoplatku na výživném a nákladů řízení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a navazujících ustanovení Ústavy a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami a dostatečně neodůvodnil rozhodnutí o výši výživného.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva náleží obecným soudům. Pro přezkum není sama o sobě určující věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, ale pouze dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Žádné pochybení tohoto druhu Ústavní soud neshledal.
Obecné soudy se důkladně zabývaly skutkovým stavem: Syn stěžovatele čerstvě nabyl zletilosti a navštěvuje denní studium na soukromé střední škole. Stěžovatel se od svého příchodu do Česka v roce 2006 z Ukrajiny živí podnikáním, vykazuje příjmy blížící se minimální mzdě a skutečné majetkové poměry jeho společností se nepodařilo objasnit. V minulosti nicméně jedna ze společností převedla čtyři byty na rodiče stěžovatele a druhá měla obrat v řádu milionů korun ročně, aktuálně má na účtu zůstatek 2 000 000 Kč. Stěžovatel má s bývalou manželkou ještě nezletilou dceru, která byla svěřena do výchovy matky a stěžovatel přispívá na její výživu částkou 6500 Kč měsíčně; jeho vztah k synovi je ovlivněn tím, že na rozdíl od dcery není jeho biologickým, ale pouze osvojeným dítětem.
Odvolací soud rozhodoval o odvolání obou účastníků - jak stěžovatele, tak i jeho zletilého syna (žalobce). Ústavně konformním způsobem přezkoumal majetkové poměry, schopnosti a možnosti stěžovatele (povinného) na straně jedné, odůvodněné potřeby oprávněného (syna) na straně druhé, jakož i okolnost, že v souběžně vedeném řízení o výživném pro dceru stěžovatel nepopíral, že jeho majetkové poměry jsou velmi dobré. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením věci nalézacím soudem s tím rozdílem, že výživné dále navýšil o 1000 Kč měsíčně, tedy na rozdíl od nalézacího soudu vyhověl žalobě i v tomto rozsahu; odpovídajícím způsobem potom upravil i výši nedoplatku na výživném a o několik měsíců prodloužil jeho splatnost. Na ústavní konformitě odvolacího rozhodnutí nemůže nic změnit argumentace stěžovatele, že nebyly dostatečně vypořádány jeho námitky týkající se dílčích okolností zjišťování majetkových poměrů, možností syna přivydělávat si brigádami nebo snížit výdaje přestoupením na veřejnou střední školu. Nereagoval-li odvolací soud jednotlivě na každou dílčí námitku, pak je třeba zdůraznit, že tato povinnost pro odvolací soud nevyplývá z žádného procesního ustanovení. Tytéž námitky uplatňoval stěžovatel již před nalézacím soudem, který se s nimi podrobně a detailně vypořádal, přičemž městský soud na jeho závěry odkázal.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Týmž výrokem rozhodl totožně i o akcesorickém návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti ve smyslu §79 téhož zákona; stal se bezpředmětným již proto, že Ústavní soud vzhledem k její povaze věc projednal bezprostředně po splnění zákonných podmínek.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu