ECLI:CZ:US:2017:4.US.725.17.1
sp. zn. IV. ÚS 725/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti 1) obchodní společnosti OKNOTHERM spol. s r. o., se sídlem Linecká 377, 382 41 Kaplice, IČ: 46678352 a 2) Dušana Mištríka, obou zastoupených JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Milady Horákové 116/109, 160 00 Praha 6, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. ledna 2017 č. j. 4 ZN 2749/2016-18, a proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality ze dne 30. listopadu 2016 sp. zn. KRPB-234222-1/TČ-2016-060282-LK, za účasti A) Městského státního zastupitelství v Brně a B) Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 9. března 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost OKNOTHERM spol. s r. o. a Dušan Mištrík (dále jen "stěžovatelé") domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality (dále také jen "policejní orgán"), neboť mají za to, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, trestního spisu vedeného u policejního orgánu pod sp. zn. KRPB-234222/TČ-2016-060282-LK, a z dozorového spisu vedeného u Městského státního zastupitelství v Brně po sp. zn. 4 ZN 2749/2016 Ústavní soud zjistil, že dne 15. října 2014 podali stěžovatelé u policejního orgánu trestní oznámení na Igora Večeřu, a to pro podezření ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Usnesením ze dne 30. listopadu 2016 sp. zn. KRPB-234222-1/TČ-2016-060282-LK, policejní orgán podle §159a odst. 1 tr. řádu danou věc odložil. Proti usnesení policejního orgánu podali stěžovatelé dne 5. prosince 2016 stížnost, již státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 10. ledna 2017 č. j. 4 ZN 2749/2016-18, zamítla dle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána osobou neoprávněnou.
III.
Stěžovatelé brojí proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, podle něhož plné moci ze dne 18. srpna 2014 a 12. září 2014, udělené stěžovateli advokátce JUDr. Lence Smolíkové, LL.M. (dále jen "právní zástupkyně"), neopravňují právní zástupkyni jednat jménem stěžovatelů před orgány činnými v trestním řízení (tedy ani podat stížnost proti usnesení policejního orgánu), neboť jsou uděleny toliko pro zastupování před soudy a orgány veřejné správy České republiky, přičemž mezi orgány veřejné správy nelze zahrnout orgány činné v trestním řízení.
V uvedeném postupu státní zástupkyně spatřují stěžovatelé přepjatý formalismus. Uvádějí, že na základě daných plných mocí je právní zástupkyně zastupovala v témže trestním řízení po dobu více než dvou let a na jejich základě byly provedeny všechny úkony týkající se stěžovatelů jako poškozených. Pokud policejní orgán nebo státní zástupkyně nepovažovaly plné moci za platné, měly v tomto směru vyzvat stěžovatele k případné nápravě již v souvislosti s podáním trestního oznámení (které podala rovněž právní zástupkyně stěžovatelů). K tomu stěžovatelé poukázali na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3144/14, a ze dne 11. července 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Stěžovatelé tak uzavírají, že se v rozporu se zásadami spravedlnosti nemohou dovolat svých práv před soudy a orgány činnými v trestním řízení.
IV.
Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že jedním ze základních principů, na nichž je řízení o ústavních stížnostech dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu vybudováno, je princip subsidiarity. Ústavní soud je proto oprávněn o ústavní stížnosti rozhodovat (zásadně) pouze tehdy, pokud stěžovatel vyčerpal veškeré (účinné) procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případě, že tato podmínka není splněna, je nucen podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [viz ustanovení §75 odst. 1, §72 odst. 3 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Na základě vyjádření Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 21. dubna 2017 - jež si za tímto účelem vyžádal a které nepovažoval s ohledem na jeho obsah za nutné zasílat stěžovatelům k případné replice - Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé nepodali žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství ve smyslu ustanovení §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství.
Ve svém nálezu ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, Ústavní soud přitom konstatoval, že žádost o výkon dohledu dle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem, který musí být (v případech ústavních stížností osob, které namítají závadný postup orgánů činných v trestním řízení v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že se tyto osoby staly obětí trestného činu) vyčerpán - v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - před podáním ústavní stížnosti. Uvedený právní názor, vyjádřený v citovaném nálezu, je pro Ústavní soud závazný (článek 89 odst. 2 Ústavy) a Ústavní soud jej potvrdil i ve své následné rozhodovací činnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. října 2015 sp. zn. III. ÚS 1239/15, ze dne 1. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 254/16, ze dne 18. října 2016 sp. zn. IV. ÚS 2116/16 či ze dne 10. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 3283/16). Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl dále zabývat námitkou stěžovatelů stran postupu Městského státního zastupitelství v rámci řízení o stížnosti proti usnesení policejního orgánu.
Ústavní soud toliko obiter dictum dodává, že stěžovatelé se v podstatě domáhají práva na účinné vyšetřování (soudě podle obsahu jejich stížnosti proti usnesení policejního orgánu, v níž namítají nedostatečné zjištění skutkového stavu policejním orgánem). Uvedené právo však v judikatuře Ústavního soudu není chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska své efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 19.). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, svobodu, důstojnost, apod.), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, či ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15). Stěžovatelé se však v rámci trestního řízení domáhali pouze ochrany svých majetkových práv.
S ohledem na výše uvedené by tedy ani po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva patrně nebyl pro kasační zásah Ústavního soudu prostor.
Co se týče napadeného usnesení policejního orgánu, je třeba dodat, že stěžovatelé nepředestírají v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu žádnou (natož ústavněprávně relevantní) argumentaci směřující proti samotnému odložení věci dle §159a odst. 1 tr. řádu či postupu policejního orgánu předcházejícímu vydání napadeného usnesení.
Protože stěžovatelé nevyčerpali veškeré procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj